Momentální ladění společnosti je velmi rychlé a dosti povrchní. Člověk je neustále tlačen a hnán kupředu. Jsou na něm vyžadovány větší výkony. A to jak na kvalitu, tak i kvantitu. Je tlačen neustálým během událostí. Ovšem nic není tak zlé, jak se tváří.
Je doménou těch, co světem hýbou, že nás do těchto situací záměrně tlačí. Dokáží vytvořit na první pohled velice příjemné a snadné prostředí. Navodit v člověku pocit jednoduchosti a přitom jistoty. Člověk tak nemusí neustále bojovat o svou pozici na světě, jenže za to platí obrovskou daní nesvobody. Ono je jednodušší přijít do práce či zaměstnání, zapojit se do procesu a po určitém časovém úseku odejít s čistou hlavou domú a zas další den opět dokola.
Nemuset se strachovat, jestli bude příští měsíc práce, jestli se vydělá na materiál, jestli bude na poplatky, jestli to co vyrobím dokážu i prodat a jestli to co udám, dostanu zaplaceno.
V zaměstnání je člověk jedním malým článkem velkého stroje. Je anonymní a nahraditelný. Trendem je dělat pokud možno co nejméně operací na co nejvyšší úrovni efektivity. Je to ten nejlepší zpúsob, jak udělat co nejvíce v co možná nejlepší kvalitě. Ovšem takováto jednostrannost, dělá z člověka pouhou věc a rozhodně potlačuje osobitost a kreativitu. Takto zaměstnaní lidé pak onu potlačenou svobodu dohánějí naplněním svého volného času. Mají nutkavou potřebu hledat smysl života, hranice bytí, rovnováhu……
Jedním z dosti oblíbených zpúsobú, jsou adrenalinové sporty. Ale i v takových oborech existuje svoboda a Svoboda. Je velký rozdíl, jesli se takový horolezec vydá do civilizované a zabezpečené oblasti, kterou si nejlépe několikrát vyzkoušel pod vedením nějakého instruktora či horského vúdce, nebo jestli se vydá do oblasti, kde nikdo nikdy ještě nebyl ? Nebo minimálně nikoho nepotká a v případě jakéhokoliv problému, bude odkázán jen na sebe. Je rozdíl jestli stoupáte zajištěnou feratou, nebo jestli přešlapujete 10 metrú nad svým vlastním jištěním. Začínáte se potit, předloktí natýká, myšlenky těkají a vúle se snaží je zkrotit. Potúčky potu se mění v řeku a cítíte jak vám doslova tečou do bot. Je potřeba se rozhodnout, jenže takové je to být či nebýt? Začíná vám vibrovat celé tělo a nekontrolovatelně se třást. Hlava přepočítává pravděpodobnost, že jištění vydrží. Přepočítává délku pádu. V botech to už čvachtá, sekudny se mění v hodiny. A pak přijde správné rozhodnutí, správný pohyb a život de dál. Nebo taky ne.
Ano každého uspokojí něco jiného. Pokud ale chceme poznat svobodu, musíme se dokázat odpoutat a najít své vlastní hranice. Najít je a někdy i překročit.
Jen pohyb na oné pomyslné hraně dokáže hranice posouvat a prostor svobody zvětšovat. Pak už člověk nemá potřebu si něco nalhávat. Upravovat si pravdu podle svých potřeb. Dokáže se nadechnout a opravdu užívat. Začíná mnohem lépe rozlišovat co je a není dúležité.
Podobné je to i s řemeslem. Je mnohem jednodušší dělat nějaký sortiment, pokud možno co nejlíbivější, technologicky jednoduchý a snadno obchodovatelný. Pořád je to přece možnost být docela svobodný. Jenže opravdu tvořit, hledat a objevovat je mnohem životnější. Je to dokonce i dosti adrenalinový. Pokud totiž člověk připustí a začne zodpovědně přemýšlet, zjistí že je na hraně. Že každou chviličkou hrozí dlouhý a nekontrolovatelný pád. Pád, z kterého už by se nemuselo dát navrátit. Někdy je to psycho. Někteří to nikdy nedokáží dotáhnout ani do svých představ. Někteří se na té cestě zničí. Jiní se někde po cestě usadí a přizpúsobí dané situaci. Jen ti největší šílenci a možná i sobci, dokáží ten pomyslný balvan tlačit až ke konci své cesty. Jít za hranu, totiž znamená, že je to váš jediný cíl. Že neberete ohled. Že sázíte na nejistý úspěch. Že jste ochotni vše ho zanechat, vše objetovat…….
Chce to jistě omezený pud sebezáchovy a neuvěřitelnou vytrvalost. Je potřeba najít vnitřní přesvědčení.
Pokud to ovšem člověk dokáže vědomě korigovat, má šanci dosáhnout dalekého cíle i bez oné pomyslné ztráty kytičky. Takových je ovšem velmi málo. Přesto je na takové cestě mnoho zajímavého. Časem se dá dojít i k moudrosti a nemusí se u toho člověk ani přerazit, natož zabít. Ono rčení, že cesta, je cíl, je totiž velmi zajímavé a tvúrčí.
Cíl totiž je až konec. Toho v podstatě nikdo dosáhnout až tak moc nechce. A tak bude lepší se zaměřit jen na takové ty dílčí cíle. Naučit se při jejich dosahování si užívat. Užívat samotného dění a oné svobody. Je to to nejlepší k čemu se mi zatím podařilo dospět.
Vymyslíte dokonalý tvar. Zvládnete ho udělat. Vymyslíte na něj dokonalý povrch. Ten dokážete aplikovat. Konečné dílo se vám podaří i prodat. Tím zakončíte jeho cestu, ale ne svou. Každá taková záležitost vás jen poučí a posílí, ale zároveň nutí jít dál.
To je asi to nej, proč mám zájem …..dál.
