Engoby
Přestože technika engobování známá již od starověku dnes už není tak rozšířená jako dříve, má stále pro svou jednoduchost a účelnost nezastupitelná místo v keramické tvorbě. Pokud totiž potřebujeme z jakéhokoli důvodu jinou barvu střepu, než používáme, je daleko snazší použít engobu, než zkoušet jinou hmotu a přizpůsobovat jí celou technologii.
Zásadou je, že složení engoby by mělo být pokud ne shodné se střepem, tak alespoň se mu co nejvíce blížit. Z toho vyplývá, že ideální je použít jako základ samotnou hmotu střepu a pouze ji dle potřeby dobarvit. To samozřejmě není problém pokud engoba má být tmavší než samotný materiál výrobku. stačí jen zvolit, budu-li ztmavovat pomocí tmavých jílů s podobnou vypalovací teplotou, nebo zvolím poněkud dražší, i když víceméně jednodušší cestu pomoci barvítek nebo preparátů kovu. Nejčastěji přidáváme sloučeniny železa, manganu a niklu. Pro jiné než zemité odstíny engoby pak například kobalt a chrom. Vždy bychom měli mít na paměti, že v drtivé většině se na barvě jílu podepisuje obsah železitých sloučenin. Rozsah je od světle krémové až po velmi tmavou hnědou.
Sloučeniny ostatních kovů jsou zastoupeny obvykle minimálně. Tónování engoby železem nebo železitými jíly tzv. červenicemi je tak nejpřirozenější. Obtížnější je namíchání světlejší nebo dokonce bílé engoby. K tomu máme v podstatě k dispozici pouze dvě možnosti. A to použít kaolin nebo porcelánovou hmotu (podle dostupnosti).
Světlých jílů s výraznou kryvostí je bohužel v přírodě poměrně velmi málo. Pokud tedy nemáme ve svém okolí nějaké naleziště, nezbývá než zůstat u výše zmíněných zdrojů. Značný problém je však v tom, že porcelánová hmota, natož pak kaolin, mají vysoký bod tání. Kaolin je pak ve své podstatě žáruvzdorný. To znamená, že chování těchto surovin v žáru se bude lišit od běžně používaných jílů. V horším případě se tento rozdíl bude projevovat už během sušení. V praxi to znamená praskání až olupování engoby ze střepu. Tady je nutno sladit ‚slinutí střepu a engoby co nejvíce dohromady a to „změkčením“ samotné engoby. V případě, že pálíme nad 1200-1 250 °C mohlo by pomoci přidání uhličitanu vápenatého. Množství pak už musíme vyzkoušet s ohledem na vlastní technologii. Mimochodem menší přídavek CaCO3 nebo plavené křídy bude příznivě působit u každého typu engoby.
Podobně jako u glazur i zde má vliv na vytvoření mezivrstvy, což příznivě ovlivňuje spojení engoby se střepem. U výpalu na nižší teploty bude zřejmě potřeba volit razantnější metody, neboť samotný vápník už asi nebude mít požadovaný účinek.
Mezi v praxi poměrně osvědčené avšak diskutabilní metody patří přidání nízkotavitelné bílé či transparentní glazury. To vede k poměrně razantnímu snížení tavitelnosti engoby, což může mít za následek až její přeměnu v polomatnou glazuru. To je patrné obzvláště, pokud jsou výrobky blíže zdroji tepla. V tomto případě je tedy nanejvýše potřebná opatrnost v dávkování a pečlivě provedené zkoušky. Bílé engoby rovněž slouží jako základ pro „nezemité“ barvy. To znamená, že chceme-li například modrou engobu, dosycujeme bílou engobu kobaltem až do ‚požadovaného odstínu. Pro nanášení engob na střep máme rovněž mnoho možností a variant.
Engoby můžeme nanášet v podstatě všemi způsoby od namáčení až po stříkání pistolí. Podstatnější však bude to, v jakém stavu se bude nacházet střep. Ideální je nanášet engobu na střep v mokrém stavu. Přilnutí je v tomto případě nejlepší. Na druhou stranu to vyžaduje nejvíce nároků na šikovnost a praxi. Zlatou střední cestou je nanášet engoby na střep v „koženém“ stavu. To bylo nejčastější i v minulosti. Umožňuje to rovněž následně dál s engobou pracovat (např. leštit, proškrabávat apod.). Při nanášení na suchý nebo přežahlý střep už musíme mít jistotu, že engoba na střepu dobře sedí. V tomto případě je však nejlépe zvolit nanášení stříkací pistolí. Na závěr nejdůležitější pravidlo: nanášejte engobu na střep v co nejtenčí vrstvě, která je schopna překrýt střep!
