Pálení je jedním z nejdúležitějších a taky nejsložitějších procesú, při výrobě keramiky. Ač se to možná na první pohled nezdá, je to tak. Ono i primitivní založení elektrické pece, vyžaduje znalosti a zkušenosti. Samozřejmě, že stačí pec nějak naskládat a vypálit, ono to vždy nějak dopadne. Problém však nastává, jakmile chceme , aby z pece vyšlo zboží, přesně dle našich představ. Velký rozdíl je už v typu pece. Jinak se chová komorová pec a jinak poklopová. Rozdíl ve velikosti pece nás taky dokáže dost překvapit.(A to nemluvě o vypalovacím mediu). Velmi mnoho se dá taky ovlivnit zpúsobem založení. Je potřeba zabezpečit dostatečné proudění, tedy pec neucpat. To platí u všech druhú pecí!( Tedy i elektrických). U el. pecí múže nastat problém s příkonem. Pokud pec „nafutrujeme“ k prasknutí, nemusí ji slabší pece stíhat vytápět a nastávají první problémy. Pece se staršími spirálami zase nezvládají rychlý nárúst a někdy už ani maximální teploty. Zvláště, při pálení nad 1250 spirály rychle stárnou. Mnohem rychleji stárnou spirály z tenkých drátú.Sice jsou levnější, ale taky náchylnější na deformaci následkem nabalování látek a teplotních změn. Silné spirály se většinou, za pomoci nahřátí, dají „svázat“ a tak tedy opravit. Slabé se většinou rozpadnou. Pokud nemáme vytápěné dno, mohou nastat problémy s vyhřátím spodních pater. Takový problém se dá eliminovat zvýšením dna, tedy plátu, který je u dna pece. Osvědčilo se mi, když jsem nastavil světlost na 3 cm. ( u 130l pece stačil 1 cm, ale u 250l už byly potřeba 3 cm. ) Také je lepší, když si múžeme dovolit nechat dole vyšší patro. Střed pece se většinou pálí dobře, pokud jej neucpeme, neboť se nachází pod čidlem, které onu teplotu vlastně hlídá. Bohužel výrobci sice nabízí pece, jejichž objem se dá zvětšit, ale už se nepochlubí, že tímto krokem získáte vlastně i jiné zařízení. Tak s variabilitou vnitřního prostoru získáte i potřebu, naučit se ovládat a znát , nové podmínky. Většina údajú od výrobcú uvádí rozdíl teplot +/- 2*C . Bohužel, to pec sice dokáže, ale jen prázdná! Nebo jen poloprázdná. Navíc se zvětšením objemu se pořád vnitřní teplota měří jen v jednom bodě. To múže zapříčinit i velké problémy. Neboť některé materiály mají jen malé rozmezí od slinutí ke zborcení či jiným zádrhelúm.( třeba hlíma Rot na 1140 ještě není úplně slinuta a je jalová, nezvonivá, ale na 1170 se už začíná vařit) Proto je velmi dobré zpočátku pec „nakalibrovat“ , zjistit opravdovou teplotu při plném naložení. Nejvhodnější metoda takového měření, je použití žároměrek.
(když jsem prováděl tento test u pece rohde 250l zjistil jsem rozdíly až 40*C) Nejtěžší je udržet teplotu v horním patře.Pokud nechceme redukovat a tak pec uzavřít, zbývá nám jen málo možností. Jednak nechat pod stropem mezeru a pak nechat co nejdelší prodlevu, tedy výdrž. S výdrží se dá pracovat velmi zajímavě, ale k tomu je zapotřebí kvalitní regulace. Pokud máme jen nárust , výdrž a hotovo, jsme namydleni. Pro dosažení optimálního rozložení teplot, je totiž potřeba mít výdrží víc a vyplatí se i pomalé chlazení. To oceníme hlavně při tvorbě speciálních, třeba krystalických ,glazur. Velmi podobné jsou i problémy při pálení v dalších pecích. U plynu, dřeva….. člověk nepotřebuje dokonalou regulaci napojenou na pc atd., neboť většinou je u výpalu osobně a ony výdrže si pohlídá. Navíc i konstrukce takových pecí je rúzná a tak každá pec potřebuje svúj osobitý přístup. Pálení je prostě takový obor v oboru.Přeji dobrý tah.
