Autoři: Martina Novotná, technologie – Karel Žíla, komentář Tomáš Macek a fota z přípravy Černoraku.
V Japonsku v období Momoyama (rok 1573 – 1614) jeden z největších „čajových“ mistrů Sen-no-Rikyu poznal syna korejských osadníků Chojira. Z tohoto kontaktu se zrodila jedna z nejpozoruhodnějších technologií zvaná RAKU. Raku značí v japonštině něco jako „potěšení“. Jen málo glazur je tak úzce spjato přímo s výrobním postupem jako v tomto případě.
Před pár lety ještě v Čechách bylo dosti malé povědomí o technikách RAKU. Až na pár jedinců nikdo netušil, že „americké“ raku je mnohem mladší a z Japonského RAKU se vyvinulo. Nebo spíše vzniklo nějak při pokusech a hledání cesty k prastaré technice.
Karel Žíla zveřejnil tento text roku 2004. (Právě díky těmto sdílným keramikům se daří po malých krůčcích objevovat keramický svět. A noví adepti řemesla mají startovní čáru zase o kousek blíž…)
Od té doby se k nám nejen doneslo něco dalších informací. Také jsme učinili spousty vlastních pokusů, které jste na stránkách ARTkeramiky mohli sledovat. A tak si pozorný čtenář může v historii textů dohledat doplňující info, například o prolomení tabu ohledně složení a postupu výroby černého RAKU a nebo i terminologii rozdílů technik, co zpracovala Mirka Randová.
http://www.artkeramika.cz/technologie-zapadniho-americkeho-raku
Vyjmutí výrobku nacházejícího se na samém vrcholu výpalu ven z pece bylo do té doby neslýchané, přestože asijští hrnčíři běžně tento postup praktikovali v případě zkušebních „kalíšků“, aby si okamžitě ověřili situaci v peci. Prvním, kdo našel odvahu k tomuto kroku u normálního výrobku, byl zřejmě právě zmíněný Chojiro. Původní postup se však od dnešního poněkud odlišoval. Rozeznávaly se vlastně dva typy. Čemé raku – bylo páleno na teploty okolo 1 200°C. Výrazně čemohnědý odstín byl způsoben silným nánosem glazury namíchané zřejmě ze značně železem znečištěného křemene či živce doplněného olovnatou fritou. Před glazováním byly výrobky přežahnuty na poměrně vysokou teplotu, takže střep už během výpalu nedoznal změn, což vedlo u glazury ke vzniku různých „jizev“. Ty pak zabarvoval samotný čaj. Černé raku se neredukovalo, výrobky se nechávaly volně ochladnout.
Červené raku se pálilo na nízké teploty (okolo 900°C) a postup jeho výroby je obdobný jako dnes. Za nejcennější se považoval „lososový“ odstín glazury způsobený nánosem slabě železité engoby přeglazované silně olovnatou glazurou a výpal v dřevěném uhlí. Následně byly výrobky ochlazeny vodou.
Dnešní postup je přece jen poplatný uspěchané době, tedy zredukován na nejnutnější úkony.
Naopak povrchové efekty často balancují na hranici vkusu, zvláště, je-li potlačen tvar a převahu nabývají nevkusně lesklé plochy. Složení glazur použitelných pro raku je velmi jednoduché. Obvyklý poměr kysličníku křemičitého a taviv je 1 : 1.
Z důvodu „honu na čarodějnice“ tedy odpadá použití olovnatých taviv. Velmi dobře je však nahradí taviva na bázi sodíku, boru a lithia. Obzvláště sodná taviva jsou velmi vhodná, neboť způsobují velmi žádoucí krakelé efekty.
Barevnost je postavena pouze na několika málo preparátech, kde jednoznačný prim hraje měď. Dokáže vlivem prostředí vytvářet širokou škálu odstínů od vysoce listrových až po matně zašlé plochy. Cín pak dává bezproblémové bílé. S opatrností je třeba používat stříbro, neboť dává velmi silně zlatité tóny. Kobalt tvoří spolehlivě odstíny modré. Sloučeniny ostatních kovů se používají zřídka nebo pouze k dotónování již zmíněných. Patří sem zejména železo, chrom a nikl.
