Autor: Viktor Goliáš
Milí příznivci keramické tvorby. Jistě máte ještě v paměti loňský článek o černých raku glazurách (http://www.artkeramika.cz/cernoraku-2015-bazaltove-glazury-aneb-pohled-do-laboratorniho-deniku).
Ačkoli přípravné testy s bazalty nevypadaly tehdy příliš povzbudivě – projevoval se silný sklon ke stékání a krystalizaci; také barva nebyla optimální, spíše vycházelo všem „hnědoraku“ – tak praxe ukázala že při opravdovém raku výpalu je vše jinak. Stékání tolik nevadilo a černá byla jak má být!
Zatímco loni jsme se technologicky rozkoukávali a snažili se spíše bazalty „přibrzdit“ přídavky dvou refraktorních přísad – ball claye z Líšťan a šlemovky „Černé Magdy“ – byla letos chemie glazur významně pestřejší.
Jako základní suroviny jsme použili opět ověřené bazalty (přesněji řečeno bazaltoidy, tedy horniny z této skupiny) s vysokými obsahy Fe2O3 z českých třetihorních vulkanitů: Říp, Vinařická hora, Stráž n. Ohří, Malý Jelení vrch a Venušina sopka (http://www.artkeramika.cz/od-reky-kamo-k-ceskym-neovulkanitum).
Letos přibyly navíc další dvě horniny – bazalty z Tlustce a Hazmburku, které donesli Tomáš Macek a Ester Polcarová. Celkem jsme měli k dispozici tedy již sedm různých českých hornin podobných složením japonskému Kamogawa ishi.
Významným pokrokem a urychlením byla testovací technologie připravená Petrem Tomsem: Přichystal nám velké množství přežahnutých a číslovaných testovacích dlaždic („téček“) vyrobených z písčitého jílu z Líní s přídavkem nízko slinujícího plastického jílu B1 ze Skalné. Navíc k nim vyrobil i (také číslované) šamotové stojánky na nichž se daly dlaždice pálit po šesti kusech aniž by se s nimi muselo jednotlivě manipulovat v žáru. Tedy pro laboratoř úplný sen a komfort!
Další novinkou byly připravené průvodní listy do kterých byly zaznamenávány klíčové parametry jak pro testy tak i misky: Druh hmoty, glazura, doporučené a skutečně dosažené parametry výpalu a další důležité údaje. Trvalo než jsme se je naučili vyplňovat; vlastně nás zpočátku i brzdily. Dokonce musel být vyčleněn jeden z nás (nejdříve Matěj Lanč, později i další) jako koordinátor a spojka mezi laboratoří a pecním úsekem, dohlížející i na vyplňování, párování a manipulaci s průvodkami, testy a výrobky. Později však průvodní listy poskytly a jistě i do budoucna poskytnou důležité informace. K vyrobeným miskám jsou pak spárovány jako autentický certifikát jejich původu.
Na vysoké úrovni byla také naše laboratoř. Jirka Svačina jen pro tuto akci nad omyvatelnými pracovními stoly vybudoval a silným ventilátorem osadil dobře táhnoucí digestoř, tedy zařízení na české amatérské keramické scéně přinejmenším velmi opomíjené. Pod ní jsme bezpečně pracovali se suchými a potenciálně prašnými surovinami.
Zmínit jistě zaslouží také pro „šlemovkáře“ nezvyklý postup přípravy testovacích vzorků: Z každé testované kompozice bylo připraveno a naváženo pouze 5 gramů. Toto množství bylo za mokra rozetřeno a homogenizováno v třecí misce. Celá tato dávka byla pak přímo z misky beze zbytku nanesena štětcem na testovací dlaždici a tím spotřebována.
V laboratoři se otáčely Ester Polcarová a Marie Marušková které pracovaly jako dvě paralelní linky. Práce jim šla opravdu svižně od ruky, takže zhotovení jednoho testu trvalo od zadání receptu jen několik málo minut.
Byly zkoušeny jak receptury „na vysoko“ pro vrcholovou teplotu kolem 1250 °; tedy pokračování přídavků pro „přitvrzení“ glazur (nově například kaolín Sedlec 1A) tak velkou měrou i kompozice s přídavky různých tradičních i moderních taviv glazur „středního ohně“ pro teploty okolo 1150 °, včetně zkoušek historické receptury. Zachovalé staré japonské receptury nebo naopak publikované moderní analýzy glazur historických chawanů hovoří právě o přídavcích těchto taviv. Tedy na rozdíl od moderní technologie kuro raku je možno odvodit že „staré misky“ byly podle složení glazur páleny právě ve „středním ohni“. Tohoto konceptu jsme se snažili držet, v některých případech i v moderní modifikaci: Velmi pěkná byla například „dvoufritová“ glazura č. 53 z bazaltu z Řípu s přídavkem dvojice frit z „pod kopcem“ ležící glazurky v Roudnici nad Labem.
Dohodli jsme se, že konkrétní recepty nebudeme v tomto roce zveřejňovat zejména z důvodu přecitlivělosti značné části tuzemské keramické komunity na některé tradiční komponenty glazur. To samé bohužel platí i pro české dodavatele, proto musely být letos některé suroviny hledány a nakoupeny i v jiných evropských zemích kde tato zbytečná, iracionální a ve svém důsledku naší keramickou scénu ochuzující a poškozující fobie nepanuje.
Snad tedy jen několik kvantitativních údajů: Minulý rok jsme došli k receptuře číslo 18. Letos bylo v číslování pokračováno a od čísla 19 jsme dorazili až č. 75. Vyzkoušeno bylo tedy 57 jedinečných složení. Testů však bylo podstatně více, neboť kromě základní dlaždice byly glazury zkoušeny často i na dlaždicích dalších účastníků. Jednotlivých testů jsme vypálili jistě vysoko nad stovku.
Pohledem do laboratorního deníku lze spočítat že jsme vyzkoušeli celkem 19 taviv a jiných aditiv. Od dvousložkových směsí (bazalt s jedním přídavkem) jsme se postupně propracovali až ke kompozicím čtyřsložkovým se třemi přídavky.
V těchto chvílích posloužil můj terénní notebook na kterém jsem v Excelu sestavoval, přepočítával a iteroval kompozice a také rozpočítával navážky pro laboratoř. Tak bylo možno vyvarovat se hrubých chyb při počítání „z hlavy“ nebo na kalkulačce. Vlastně jsem (zase..!) většinu času hleděl do počítače, v ruce tabulku chemických složení bazaltů, občas chemické tabulky či další moudré knihy když nebylo jasné „kolik se toho tak normálně přidává…“. Opravdu intenzívní ponor..! Jen chvílemi jsem si odskočil mrknout na „pecaře“ jak jim jde práce od ruky či jsem si u nich i dvakrát „zadul měchem“. První den večer už pomalu docházela invence; měl sem pocit že jsme vyzkoušeli snad už úplně vše… V těchto chvílích pak zaznívaly opakovaně mé hlasité výzvy na další náměty „co ještě zkusit přidat?“. Některá pozdější složení jsou tak nápady dalších účastníků či produkty kolektivních diskusí.
Jistě jsme nemohli míchat „všechno se vším“; na to nestačily naše kapacity ani čas. Zde jsme využívali velké přednosti raku výpalu – rychlé zpětné vazby. Oproti normální peci je možno vidět výsledek ve velmi krátkém čase, když byly rozjeté pece i laboratoř, pak od sestavení receptu i do půl hodiny.
Stříleli jsme tedy na pecní úsek v „krátkých dávkách“ dvou až sedmi vzorků. Bylo tak rychle známo jestli jdeme správnou cestou či nikoli (a jak Petr Toms někde již psal, tak neúspěchy nám vytyčují hranice 🙂 Nebo jak to bylo???
Buď byla dána „šance“ jedné hornině na níž byly zkoušeny různé výše přídavku jedné nebo později i kombinace různých surovin, nebo byl takto optimalizovaný přídavek zkoušen na různých horninách.
Z testovaných glazur byl postupně sestavován vzorník který si účastníci akce živě prohlíželi a vybírali si některé pěkné kompozice. Těchto bylo pak relativně rychle strojně umleto 100 ale nejčastěji rovnou 250 gramů glazury což postačovalo na 3 až 5 misek, podle velikosti. „Na stole“ mohla být sklenice s připravenou dávkou glazury zhruba do hodiny, i se započtením „sedání“ a odvodňování. Nejoblíbenější z nich jsme mleli i opakovaně. Mimo čistých bazaltů se letos prosadilo sedm nových „vítězných“ glazur které byly použity na našich miskách.
Jak jsem výše vyzvedl velkou přednost raku výpalu tak je na místě popsat i jeho problematickou stránku – nízkou opakovatelnost (alespoň našeho letošního) vyplývající z dynamiky tohoto silného děje. Zde je dobré vnímat dosti nestandardní pálící křivku: Výrobky byly v plynové peci předehřívány (po vyladění) kolem 700 ° a poté vloženy do mufle rozpálené po částečném vyklesání při výměně kolem 1000 – 1050 °. Roli hrála jistě i délka výpalu, nejčastěji 10 – 16 minut, než bylo dosaženo vrcholové teploty (někdy s krátkou výdrží) a testy či miska byly vyjmuty. Pecařům šla práce ovšem stále více od ruky, takže obratnou manipulací při výměně pak už teplota vyklesala např. jen do 1150 ° a výpal byl hotov za pět minut. Často pak byla glazura nevytavená a miska musela znovu do pece s „trestem“ dlouhého sušení a předehřevu. I tento typ výpalu chce svůj čas.
Vlastně teploty uváděné na našich průvodkách pro výpal ke konkrétní glazuře jsou z hlediska „klasiky“ zcela mimo. Glazura by byla dávno „dole“, vyvařená na plátu. Zde vlastně zachycujeme dynamicky tuto glazuru „v rozjezdu“, kdy stékání není závadou. Po delším chodu pece je mnoho glazury steklé v mufli a jistě i zateklé a spojené s taveninou popela na dně pece.
Běžně tatáž glazura vycházela na více miskách i testech odlišně. Například až druhý den jsme si při ranním hodnocení povšimli, že druhá série testů po hlubších zkušenostech „jasných“ binárních složení nevyšla a musela být opakována. Často glazura vycházela dobře, nikoli však stejně. Proto byla kladně vnímána spíše spolehlivost i když různotvarost glazury, kterou vynikla např. glazura č. 22 na základě bazaltu z Hazmburku.
I naše pracovní hypotéza že hmoty nebudou mít na výsledky takový vliv (např. oproti dřevovýpalu) byla vyvrácena. Naopak na dlaždicích z hmot dovezených a sestavených pro své misky účastníky akce (sic!) podle doporučeného surovinového modelu jsme obdrželi výsledky velmi různé.
Čisté bazalty se ukázaly málo spolehlivé. Projevuje se zde jejich poměrně krátké pálící okno takže i malý gradient teploty v mufli někdy způsoboval nevytavení glazury na spodku a miska musela znovu do pece. Vhodná taviva spolehlivost jednoznačně zvyšovala. Samozřejmě jak která. Z našich zkušeností je možno říci že raku výpal je přísnější než výpal v normální peci a projevuje se při něm mnohem více nesoulad KTR glazury a keramické hmoty.
Při raku technologii je divoké také chlazení testů i misek: Po vyjmutí z pece na vrcholu pálící
křivky (1150 – 1250 °), kdy z předmětů běžně odkapává glazura, nebo se dokonce musí
vylévat louže roztavené glazury zevnitř misky, se chladí volně na vzduchu po dobu zhruba 1 – 2
minuty. Při teplotě 700 – 800 ° (odhad podle barvy) se pak předmět ponoří do vody za silného
sykotu a vývinu oblaku páry. Termální šok je tedy velice silný.
Na testech jsme tak viděli celou škálu od silné krakelace po intenzívní odlupování glazury. Rozdíly byly patrné i mezi tou samou glazurou na testovací dlaždici a misce. Na dlaždici vycházel test (naštěstí) takřka vždy přísněji než na misce, pravděpodobně v důsledku ještě překotnějšího chladnuti malé hmoty dlaždice oproti větší misce. Tak i glazury na testech vycházející problematicky (například právě čisté bazalty) nakonec na miskách dopadly docela obstojně.
Mimo zmíněné krakelace a odlupování bylo možno na testech i miskách pozorovat celou škálu vad glazur: silné stékání, bublání a vyvařování, nedotavení, „nadelstich“, neprotavené (?) vyloučeniny, krystalizace, heterogenity, stahování ze střepu a jiné nedokonalosti. V klasickém pojetí raku jsou však mnohé z těchto nectností považovány za přednost a obdivovány jako znak autenticity výrobního procesu.
Jedno však měly (skoro) všechny glazury společné: byly ČERNÉ. Vrchol „kolorofobie“! Vždyť černá není ani barva!!! Proto jsem původně jako provokaci přibalil s sebou také španělskou intenzívně červenou Cd-Se glazuru 5650 „Rojo tomate“ od firmy Prodesco. Má doporučené teploty 980 – 1040 °. Nedával jsem jí tak moc šancí, navíc v redukci… Zde se opět projevilo kouzlo raku. Tyto krátké výpaly glazura vydržela zcela spolehlivě a hnědla až při delší výdrži na 1250 °! Dlaždice s touto červenou glazurou pak ležela na stole uprostřed ostatních testů ke „seškálování barev“ a srovnání jestli je „černá dost černá“. Oproti mému původnímu očekávání se rychle stala oblíbenou barevnou vložkou na mnoha miskách a oživila jinak fádní barevné pojetí našich výrobků. Zajímavé byly i efekty kdy se červená s černou do sebe „pouštěly“ a reagovaly mezi sebou. Dlužno říci že černá skoro vždy vyhrála..!
Popsaným glazurním testům jsme se věnovali intenzívně první den akce. Zpočátku jsme byli před „pecaři“ ve velkém předstihu a připravené testy se nám hromadily připravené na stojáncích. Pak se ale pece rozjely a kolem pozdního oběda bylo jasné že nestíháme. Dohodli jsme se že pro vytížení pecí již testy proložíme občas nějakou miskou. Produkce výrobků tedy začala již první den. Druhý den jsme v testech pokračovali, misek však postupně přibývalo, jak se účastníci zorientovali v nabídce glazur; i chuť mít už nějakou „svojí“ misku kvapem rostla.
Třetí den byla už celá kapacita laboratoře a glazovny směrována jen miskám a přípravě osvědčených glazur i pomoci glazujícím s orientací v nabídce, snad s výjimkou jednoho – dvou výpalů testovacích stojánků které se nám podařilo pecařům mezi miskami ještě vnutit. Jelo se na tři pece, kdy jsme opravdu museli napřít veškeré síly aby jsme stihli glazovat, sušit a u pecařů aby stíhali misky předehřívat. Opravdu velice intenzívní a sladěná spolupráce již zkušeného kolektivu!
Na závěr nutno zdůraznit že při procesu zkoušek, přípravy a aplikace glazur byl kladen důraz na hygienu práce a bezodpadovost. Mimo známých hygienických postupů a opatření se všechna voda z mytí shromažďovala a nechala sedimentovat. Odměnou nám pak byla „odpadní glazura“ nedefinovaného složení (č. 75). Než se stihla otestovat, měli všichni své misky naglazovány nebo spíše už vypáleny. Podobně jako loni vyšla tato „průměrná glazura“ snad nejlépe za všech. Snad bude využita příště..!
Viktor Goliáš
