Steve Fullmer přijel na Nový Zéland v roce 1973 na pracovní dovolenou. Už v roce 1976 zakládá vlastní studio v Mahana v oblasti Nelsonu, kde pálil v peci na dřevo. Zpočátku byla jeho tvorba ovlivněna jinými autory, nicméně brzy zjistil, že potřebuje používat vlastní techniky barevného dekoru a alternativní technologie pálení. Jeho vášní bylo a stále je tvorba tvaru ať už točeného či modelovaného. Třebaže mu jeho umělecké práce přinesly řadu ocenění, užitné nádobí, které vyrábí, se stalo hlavním předmětem jeho produkce. Pokládá totiž za podstatné, aby miska z které jíme, byla krásná a funkční. Jeho jídelní soupravy vždy nesou nezaměnitelná, tajemná a rozmarná Fullmerova razítka“tváře duchů“. Miluje, když je na práci znát kdo ji vyrobil, často neglazovaný povrch, kapky a další známky toho,že toto je práce umělcovi individuality,nikoli stroje.Z tohoto důvodu jsou veškeré jeho produkty vyrobeny a dekorovány pouze jím samotným.
1) Jak, Kdy a kde jsi začal s hrnčířinou?
Můj bratr Douglas, spolu se dvěma jeho přáteli navštěvovali kurz keramiky v místní škole. Bylo to v roce 1970 a já jsem chodil na kreslení a design. Měl jsem tehdy za to, že u toho zůstanu už napořád. Můj bratr mě ale překvapoval tím, že neustále přinášel domů peníze stržené za prodej svých produktů ostatním studentům.To na mě udělalo docela dojem. Líbí se mi také stálost vypáleného kusu hlíny a možnost glazování mnoha způsoby. Nakonec jsem začal navštěvovat kurz denní keramiky na jiné škole než můj bratr, byla to Junior College v Long Beach v Kalifornii, psal se tehdy rok 1972. Skutečně mě to chytilo!
2) Jak dlouho jsi pracoval pro ostatní hrnčírny než ses osamostatnil?
V roce 1972 – 1973 jsem navštěvoval denní i večerní kurzy, abych se zlepšil a navíc lektoři používali různé techniky, což jsem považoval za přínosné.V roce 1973 jsem přijel na Nový Zeland a hlásil se o místo v Beach Artware, kde jsem měl točit vcelku jednoduché kusy. Nešlo mi to dost dobře, i navzdory tomu, že mi poskytli zdarma hlínu a kruh na celý týden. Na konci druhého týdne jsem už byl na výplatní listině. Pracoval jsem bezprostředně vedle hrnčíře jménem Dan Steenstra. Byl to Holanďan a jeho otec, děd a všichni jeho strýcové byli hrnčíři v Holandsku. Mnoho jsem se od něj naučil. Pracoval jsem osm hodin denně, plus dvě hodiny večer.V roce 1974 jsem opustil Nový Zéland a začal pracovat pro Courtland Potteries.
Točil jsem tam velké květináče s Terra Cotty a takzvané „octopus“. Byl to rovný cylindr se dvěma otvory pro provaz. Byla to vlastně past na chobotnice. Ta si vlezla dovnitř a rybář ji prostě jen vytáhnul. Naučil jsem se tady točit opravdu velké věci, nikdy jsem to před tím nedělal, ale nebyl to velký problém, byla to spíš otázka sebedůvěry. Na konci roku 1974 jsem se vrátil na NZ a znovu pracoval pro Beach Artware po dobu jednoho roku.Tehdy už jsem se připravoval, že se osamostatním. Nakonec jsem tedy opustil sériovou výrobu a vybudoval pec na dřevo v Mahana poblíž Nelsonu.To byl rok 1975.
3) Můžeš nám říci něco o technologii kterou používáš?
Používám elektrický hrnčířsky kruh, mechanický válec na hlínu a velký ruční extruder.To jsou moje hlavní tři způsoby produkce. Nedávno jsem dělal nějaké sádrové formy pro nástěnné plastiky a velké mísy na stůl. Připravuji si pro tyto případy vlastní „paper clay“(směs hlíny a papíru).
4) Vyvinul jsi nějakou vlastní, originální technologii?
Nejsem si jist, zda toto je technologie na kterou se ptáš, ale před mnoha lety jsem čistě náhodou objevil techniku omývání glazury z přežahnutého střepu. Všiml jsem si, že glazury obsahující větší podíl jílu, jdou hůře umýt a tak jsem je opatrně smýval z některých míst na výrobku.Vznikal tak dojem jakéhosi vrstvení. Shodou okolností mě to přivedlo k namáčení veškerého přežahnutého zboží do čisté vody. Předcházím tak například „pinholes“ (nežádoucí dírky v glazuře,jako po píchnutí špendlíkem).
5) Můžeš porovnat podmínky pro existenci hrnčíře na NZ a v USA?
To je složitá otázka pro kohokoli.NZ je malá země a je to boj dostat se k zákazníkovi. Máme spoustu šmejdu z dovozu a je mnoho lidí, kteří nejsou schopni ocenit krásu ručního výrobku.Totéž platí v USA, jen ve větším měřítku. Můj vlastní bratr ukončil hrnčířskou činnost po 37 letech, ačkoli dělal slušné řemeslo do celých USA. Občas ho zrujnovaly vrtochy počasí a další okolnosti, které není v lidských silách ovlivnit. Občas i jiný hrnčíř zcizí tvůj dobrý nápad a na příští výstavě vidíš, že několik hrnčířů prezentuje tvoje zboží. Nedá se proti tomu nic dělat, zvlášť na trhu v USA. Na NZ je to alespoň přehlednější a plagiátorství se snadno odhalí. Já sám prodávám ve vlastní galerii a v několika dalších na NZ.Nepoužívám počítač,ani webové stránky.
6) Používáš měkčinu, proč?
Kopce a krajina kolem jsou tvořeny z hlíny pálící se na cca 1100 °C. Tzv. earthenware je krásná již ve svém původním stavu a osobitě se pálí.Také vypalovací teplota je nižší, takže je tam úspora el.energie. Já pálím na 1180 °C, což je maximum pro měkčinu. Mám rád barvu a trvanlivost tohoto materiálu.
7) Pracoval jsi s kameninou, nebo porcelánem?
Nikdy jsem nepracoval s porcelánem, je příliš drahý a bílý – nic pro mě.Před lety v mé peci na dřevo 1975-87 jsem pracoval s kameninou. Používal jsem popelové, shino a tenmoku glazury.
8) Vyrábíš jen ručně točené nádobí, nebo občas také sochaříš?
Dělám obojí. Užitné zboží i sochy. Miluji užitné zboží (tableware), uspokojuje mě opakování tvaru a zároveň originalita každého kusu. Sochaření je náročnější, ale zabere mi mnoho let přesvědčit lidi, aby viděli krásu v něčí práci. Rád bych strávil mnohem více času sochařením, ale větší a dražší práce se hůře prodávají. Otázka je, jestli může člověk dělat jen jednu věc, nebo jednu z věcí. Zjistil jsem, že je třeba neustále umělecky pracovat, přesouvat se od jedné myšlenky-objektu ke druhé.
9) Kde nacházíš inspiraci?
Prostě jsem se s tím narodil. Mít otevřené oči, cítit to, žít to a znovu a znovu to dělat.
10) Myslíš, že se některé z tvých dětí bude věnovat keramice?
Ne
