Mezi jeden ze znaků hrnčířství, kromě vlastního točení, patří i tvorba uší. Jediným opravdovým uchem, je ucho „tažené“.
Postup, při jeho výrobě, je vcelku snadný. Vezmeme nádobu, kterou chceme opatřit uchem a na místě určení, ji naškrabeme. Takto vzniklé rýhy, jsou důležité, pro kvalitu spoje. Stejně tak narýhujeme i polotovar ucha. Ten si vytvoříme z kusu hlíny. Ta by neměla být ani tvrdá, neboť by ucho potom praskalo, ale ani příliš měkká, neboť takové ucho, by se nejspíš zbortilo. Rozhodně by, ale měla být stejnoměrně propracovaná.
Předvytvarovanou hlínu přilepíme šlikrem k nádobě. Potom navlhčenou rukou, onen kus hlíny vytahujeme a tvarujeme. Velmi důležitý, je cit pro proporci. Odhadnutí správné velikosti a délky, chce trochu cviku. Je dobré, v místě přilepení, druhého konce, opět nádoby naškrábnout a potřít šlikrem. Pak ucho přitisknout a začistit.
Je možné, nejen z estetického hlediska, ucho posílit a tím i přizdobit. Složitější dozdobování, je ovšem vhodné, provádět, až po částečném zavadnutí ucha. Fotoseriál uchacení džbánu
Dalším typem uší, už částečně průmyslovým, jsou uši lepené. Ty se dají buď ručně válet a tvarovat, nebo velmi zajímavě lisovat a profilovat. Velmi vhodné je užití této metody tam, kde vyžadujeme co možná nejvyšší sjednocení. Vhodné je užití například u nádob, které mají uši dvě. Třeba u misek.
Ucho předlisované, stačí naříznout na správnou velikost. I to je drobně ovlivňující faktor sjednocení. Nádobu narýhujeme na obou koncích, kde budeme ono ucho připevňovat. Natřeme šlikrem, přiložíme a přitiskneme. Dotvarujeme a začistíme.
Velmi důležitým faktorem, při tvorbě uší, je stav vlhkosti nádob. Je potřeba věnovat dostatečnou pozornost schnutí. Jelikož se uši přidělávají k okrajům, které schnou samozřejmě, mnohem rychleji,než zbytek těl nádob, je potřeba pracovat rychle. Rozhodně se vyplatí nádoby přikrýt a zpracovávat postupně.
