Představuje nejstarší hrnčířskou technologii zpracování hlíny.Černý kouřový povrch získává takzvaným redukčním pálením v peci na dřevo.- po uzavření pece se kouř vstřebává do rozžhavené hlíny, čímž tvoří tento charakteristický povrch, který po dlouholetých zkušenostech dovedl pan Nimrichter téměř k dokonalosti. Energeticky a znalostně náročná výroba je asi ten hlavní důvod, proč je dnes už jediným výrobcem této keramiky u nás. Nejsmutnější na této záležitosti je ale to, že člověk s takovými znalostmi a zkušenostmi není schopen touto činností udržet svůj atelier v provozu a musí ho dotovat „ normálním“ zaměstnáním a to ve státě , který nejednou v historii se svým postavením prsil na výsluní kulturní Evropy a možná i světa. Prostě doby Karlova mostu , pozdní gotiky, renesance atd jsou pryč a kdy přijde nová je ve hvězdách. Do té doby , ale nejspíš zaniknou skvosty naší pýchy, jako katedrála v Kutné hoře, která se třese už doslova, ale i zakuřovaná keramika a s ní možná celé hrnčířské řemeslo a řemesla vůbec a nahradí je průmyslové imitace, třeba z Číny….. Ministerstvo kultury to ale třeba nedopustí……… Ministerstvo průmyslu třeba vytvoří lepší podmínky pro vývoz a horší pro dovoz…….ale zpět ke keramice… Černá keramika se v minulosti používala jako užitkové nádobí – většinou na sypký materiál. Hojně se ale užívala také například na povidla a na sádlo. Některé nádoby ( čepáky ) sloužily na vodu či na víno, zvláště v horkých letních dnech. Voda přitom terakotou – odborně se tak říká tomuto druhu neglazované keramiky – jemně prostupovala a na povrchu se odpařovala. Díky jednoduchému fyzikálnímu zákonu tak uvnitř nádoby zůstávala chladná.
