V dnešní době High-tech technologií, rafinerií a dalších super, hyper materiálů, se trošku pozapomíná na jeden velmi ušlechtilý materiál. Ano, dovoluji si v dnešní „době Plastové“ připomenout silikáty, hlínu či keramiku.
Tento materiál rozhodně ještě neřekl úplné sbohem. Ba naopak, přichází jeho „Comeback“. Ostatně vše se točí ve spirále času a tak i ona keramika co tu byla, tu je a zase bude. Vždy se jedná jen o formu. Tu ovlivňují takové faktory jako momentální potřeba, nálada či móda.
Před pár lety se tekutiny uchovávaly pouze v hliněných nádobách. Ať už se jednalo o pórovinové čepáky, které díky svému potnému efektu udržely obsah při příjemné chladivé teplotě, nebo kameninové láhve, ve kterých se třebas kořalečka dala uchovat pro generace příští, pokud měl dotyčný dosti pevnou vůli a obsah nespotřeboval, nebo, sklerózu, že zapomněl, kam ji uložil.
Nyní se běžně dávají tekutiny do PET lahví. Zajisté mají své nezpochybnitelné klady, ovšem jako vše, i své zápory. Faktem je, že třebas minerální vody se v naší České kotlině stáčejí od roku1729 do kameninových lahví, které se vyráběly na Chebsku, ale časem i po celé zemi. Velmi známé tehdy byly z dílny Antonína Kellera, který dodával své hliněné zboží do mnohých lázeňských stáčíren.
Pravda, tehdá se voda prodávala spíše jako lék, Takže by se dalo polemizovat, jestli naši hrnčířští předci vyráběli předchůdce Petek, nebo farmaceutických obalů? Faktem ovšem zůstává, že voda se prodávala v keramických, kameninových lahvích.
Ty se vyráběly v různých tvarových variacích, ovšem vždy se jednalo o řemeslo. Proto dnes se ještě dají nalézt v soukromých sbírkách, jako umělecké relikvie.
Nádoby se točily na kruhu. Buďto tvarově zajímavé, složité, nebo jen ouškem doplněné. Často se dělaly i bezuché a do čtverata sklepávané. Takové čtyřboké lahve se mnohem lépe skladovaly a přepravovaly v bednách.
Nádoby se značily pečetidlem.To označovalo formou erbu, název , vlastníka či pachtýře pramene.
Jednalo se o řemeslnou výrobu, která se bohužel dnes už nevidí. Proces sušení trval kolem jednoho dne a pak se kolem 60 hodin zboží peklo v pecích, kam se vešlo až 12000 lahví. Ty se vypalovaly na teploty od 1200 do 1500°C. I přes dosti velké rozdíly teplot v peci , bylo veškeré zboží dostatečně kvalitní. To podpořilo i použití solných glazur.
Tyto lahve se zprvu uzavíraly dřevem, později korkem, který se do hrdla zarážel dřevěnou palicí. Takto vytvořená zátka se chránila ovčí kůží, později cínovou korunkou.
Konečnou úpravu završilo ponoření hrdla do horké smoly. Je pravda, že plastový uzávěr dnešní PET lahve je čistší, jednodušší……, ale ten starý, má duši. Od roku1792 se lahve uzavíraly už jen samotným korkem.
Lahve se vyráběly v mnohých rozměrech,nejčastěji od 0,5 -2 Litrů. Takové hrnčírny dříve uživily i několik točířů a dalšího personálu. Bohužel jejich sláva pominula a oheň v oněch pecích uhasnul.
Jen pro obrázek, Mattoni roku 1875 vyexportoval přes 3000000 lahví do světa. Dnes se výrobou lahví zabývá jen nepatrné množství hrnčířů. Ještě méně jich věnuje čas a oheň, pro jejich krásu. Láhve se dělají většinou menší, pro dárkové a presentační užití. Stávají se Luxusním obalem a ne denní potřebou. Jsou prostě oním uměleckým řemeslem.
Vše pro výrobu keramiky naleznete v našem E-shopu
