Tak i tohle tvrzení jsem onehdá zaslechl a opět bych polemizoval. Pokud bych se na tuto myšlenku podíval jen z pohledu drobného řemeslníka tak si nedokážu představit moc zajímavějších činností.
Jedu si to takhle po silnici a kamoš volá, jestli nemám zbytek kaolinu. Nemám, ale jedu zítra k němu a mám chvilku, tak proč mu neudělat radost. Jedu kousek od ložiska, tak proč nenabrat. Lopata a sekyra přeci nechybí v keramickým autě, no ne? No pršelo, ale je tam přeci polňačka.
Podařilo se mi dostat až pod les, kde začíná starý opuštěný kaolinový lom. Vzhledem k tomu, že suroviny tu neberu poprvé, už vím kde kopat. To abych naplnil pár pytlů od psích granulí je otázkou pár minut. Horší je dovláčet pytle k autu. Jednak je to do kopce. Jednak mokrý jíl klouže jak….
Jelikož jsem bordelář, tak mám v autě pytlů dost. A Proto, že i hamoun, tak jsem naplnil všecky a pěkně si zaposiloval. No dyť to říkám, žádná nuda. A ještě kolik jeden ušetří 🙂 Mezi mou posilovací vložkou si kluci na poli hráli s traktorem a pěkně rozryli cestu. Takže jsem zapadl. Jenže jako keramik znalý svého hobby jsem nebyl zaskočen. Vytáhl a nasadil řetězy, odházel blato a jel.
Takže pokud se právě chystáte dát na profesní dráhu keramika, počítejte kolik stojí vybavení dílny. Řetězy na auto a lopaty sice nenabízím, ale jinak většinu jsem schopen doporučit a obstarat.
Co obstarat nedokážu, je pochopení u nekeramických členů rodiny. To jak vypadá interier auta pár hodin po uklizení a přímo po obstarání keramického materiálu lze vidět na obrázku.
No doma nikdy holt nebudete prorokem. Ovšem kamarád měl radost a já taky, že má kamarád radost. A hlína se umyje. Nebo to někdo umyje?
