Blog

Existují mistři, které není snadné napodobit, ale přesto neustále vzbuzují touhu se jejich výrazu alespoň přiblížit.

Ten nejslavnější z nich je sama příroda. Nedostižná v kreativitě. Nenapodobitelná v jedinečnosti.

Ovšem mnozí z mistrů se nebrání nám část svého umu propůjčit.

Oheň, voda, země i vítr, dokonce i čas nám poskytují nepřebernou paletu nástrojů a možností.

Příroda nabízí nekonečnou studnici inspirace.

Takhle se touláte krajinou a náhle uvidíte příkrý sráz. Možná skálu. Nebo jen obnaženou stěnu.

Zahledíte se a vnímáte strukturu. Začínáte rozlišovat jednotlivé vrstvy. Usazeniny.

Ty se tu kupily miliony let. Tlačily přes sebe. Rozkládaly jednotlivé součástky. Některé čas úplně rozložil, jiné naopak vytvrdil do kamene. Některé odplavila voda, jiné roztrhal mráz.

Proces střídal proces. Vše odměřoval čas.

Nedostižné, ale přesto inspirativní. Takže kde je touha a vůle, je i cesta.

Nasbírám si pár jílů. Seskládám pestrou paletu barev i struktur. Díky času a mnohým návštěvám zdrojů se rozrůstají možnosti. Pestrost nabídky.

Kladu vrstvu přes vrstvu. Jako hrnčíř používám cit a zkušenost. Ovšem respektuji dary přírody. Přece jen každý z materiálů jsem měl v rukou už nejednou. Nejen v rukou, ale i v peci.

Seskládané vrstvy do sebe stlačím veškerou svou silou. Pak je přeříznu a přeložím. Hraju si na vrásnění a pohyb zemských desek. Následuje další tlak a pár nárazů. Pak trocha času a klidu.

A další náraz. Nyní rychlý střet s točnou hrnčířského kruhu. Následuje odstředivá síla a tlaky. Převalování vrstev a přeskupení částeček, jež tvoří základ keramické masy. Ne moc, ne málo.

Hrnčířovy ruce určí tvar.

Keramické nástroje odkryjí kresbu jednotlivých vrstev.

Nikdy nedostihnou předlohu, jež vytvořila příroda, přesto ale má dobrý základ.

Pestrost, variabilita a různorodost. Stejně jak na stěnu lomu, tak i na stěnu nádoby se můžete dívat delší dobu a stále nacházíte nové detaily.

Alespoň na chvíli se přiblížíte inspiraci neokoukatelnosti.

Ovšem stejně, jak nekončí proces přírodní přeměny, nemusí končit ani hra hrnčíře s nádobou.

Zajímavosti koženého střepu vystřídá hra vzduchu. Ani netřeba větru. Přesto dříve nebo později nádoba seschne a opět změní svůj výraz.

Čas pokročí a do cesty vstoupí další živel. Žár a změny teplot. Více než na poušti, skoro jak na slunci. Odejde veškerá voda. I ta co je v molekulách držena silou obrovskou.

Pak přijde voda a další materiály. Písky, jíly a minerály jiných složení.

A opět nastane období žáru. Nyní mnohem vyššího. Jako v nitru sopky. Opět odejde veškerá voda a molekuly mění svá skupenství ještě razantněji.

Jedny jíly se mění v kámen a jiné ve sklo. Díky mistru nádherných barev a obřích teplot dostává nádoba konečnou podobu. Ale jen co se týká života s hrnčířem. Její život je jako život přírody. Nekonečný.

Nádoba je ve své nejatraktivnější podobě pro zákazníka.

Pak se začne používat a obrušovat. Bude trvat možná miliony let než se opět navrátí do podoby minerálů a prvočinitelů. Ale nejspíš se tak stane. Stane se opět mistrnou součástí přírody.

A nebo jí stále byla?