Nástroje
Každý, kdo tvoří vlastníma rukama a používá při tom nějaké nástroje, zná ten pocit, když nástroj musí vyměnit. Vždy trvá nějakou dobu, než se v rukou usadí. Někdo si zkušeným okem vybere v prodejně nový, jiný si nedokáže představit, že by měl použít něco nevlastního. Dříve bylo naprosto nezbytné, umět si pomůcky vyrobit. Dnes je to jen takovou zajímavou alternativou.
Struna. Pokud si nekoupíme strunu na odřezávání nádob z kruhu ( ale struna, má i jiné uplatnění), můžeme si ji jednoduše vyrobit. Stačí dva konce, které se dají udělat z klacíků, šroubů, nebo hliněných, vypálených kuliček. ( to pokud chcete nástroj stylově zapadající do keramické dílny ) Mezi takové dva komponenty nasadíte včelařský drátek. Taková pomůcka jistě stačí pro základní část tvorby. Pokud potřebujete drát silnější, dá se více včelařských drátků smotat dohromady. Pro velké nádoby, nebo nádoby s větším obsahem ostřiv, je lepší použít kvalitnější materiál. Mně se osvědčily struny z hudebních nástrojů.
Nůž Nůž je nezbytným nástrojem, nejen v keramické dílně. Ovšem výroba takového nástroje, je dnes skoro nemyslitelná. Nejsnadnější je požadovaný tvar zbrousit z běžně dostupných, kuchyňských nožů. K takové operaci postačí běžná stojanová bruska. Ta se hodí i při začišťování připečenců na keramice. Speciální nože se pak dají koupit společně s rydly a dalšími nástroji.
Rydla Rydla a dláta na hlínu se dají zhotovit z lecčeho. Dřevo, železo, plasty, ale i kosti. ( ty jsou velmi zajímavým materiálem, především žeberní. ) Vždy záleží, jak tvrdý materiál budeme opracovávat. Pro stálejší tvorbu, se jistě nejvíc hodí profesionální ocelové nástroje, které se jednak dají dlouho dobrušovat a dá se pořídit i pár stejných kusů. Složitější je to u ručně vyřezávaných rydel, neboť ručně udělat dva stejné kusy, není úplně snadné. Potom je také počítat s nestejnoměrným opotřebováváním. Avšak pro vytvoření pár kusů se jistě vyplatí použít měkčí plast, než se trápit s tvrdým kovem. Kovová je lepší koupit. Pro naše účely se hodí rydla na linoryt a mnoho řezbářských dlát.
Čepelky Podobné jako u rydel, je to i u čepelek. U těchto nástrjů se ale vyžaduje zvláštní cit. Proto spousta lidí používá čepelky z různých materiálů jen na některé operace. Na hrubé práce se hodí ty nejtvrdší, tedy kovové. Pak se dost používají plastové. Ovšem nenahraditelné a nejcitlivější, jsou dřevěné. Nejlepším materiálem jsou dřeva tvrdých peckovin. ( hrušeň, třešeň , švestka …..) Čepelky se používají nejen k vytahování a ladění tvarů, ale i dotváření profilů. Někdy se používá jako čepelky i spodní část lžíce. Pokud zkusíte použít ocelovou a potom hliníkovou, ucítíte jistě znatelný rozdíl. Vše ale záleží na zvyku a především šikovnosti rukou. Dřevěné ruce jsou v tomto ohledu méně vhodné.
Očka Očka patří do zvláštní skupiny nástrojů. Používají se k přetáčení. To je jeden z možných způsobů doladění tvaru nádoby. Je to jistý druh soustružení. Běžně se v hrnčířské praxi používaly k vytváření „podední“. Je to nástroj , pro odebírání hmoty. Očka se dělají v různých velikostech a tvarech. Dají se používat i jako určitý druh rydel. Lze s nimi tvořit zajímavé křivky. Taková očka lze vcelku snadno vyrobit. Velmi vhodným materiálem je péro z hodin. Hodinářská pera se dělají v různých velikostech a jejich ocel je vcelku kvalitní materiál. Je to ale velmi tvrdý materiál, takže musíme být při tvarování opatrní a trpěliví. Samozřejmě, že si můžeme pomoci plamenem, ale potom musíme ocel znovu zakalit, jinak budou očka měkčí a rychleji se prodřou. Ovšem požadovaného tvaru se touto metodou dosahuje mnohem snáz. Za studena totiž nelze vytvořit pravé úhly. Po ztvarování oceli stačí nachystat držadlo požadované velikosti a pérko přilepit, třeba kobercovou lemovkou. Takto vytvořené madýlko je i vcelku příjemné do ruky. Pro nejtenčí očka, která se používají na psaní, nebo vybírání malých pokliček, se dá použít vlasová sponka. Jako nejsnadnější držadlo se mi jeví použití tzv. „verzatilky“. Ovšem bez práce se dají pořídit nejrůznější tvary, velikosti i designy v obchodech. Dnes se dá koupit vlastně už všechno.
Děrovače Tvoření otvorů do keramiky má svá pravidla. Je potřeba si uvědomit, že čerstvě sformovaný kus obsahuje velké procento vody. Pokud bychom otvor udělali v tomto stavu, jednak by se velmi zmenšil a jednak bychom tím mohli ohrozit stabilitu nádoby. Tímto způsobem oslabená stěna , by nemusela udržet váhu výrobku. Z tohoto důvodu se nechává střep zavadnout do koženého stavu. V tomto stavu je materiál pevnější a manipulace s ním snazší. V tomto stavu už není problém s nalepováním materiálu na nástroje. Materiál se stává nosným. Ovšem ani příliš suchý materiál není vhodný. Některé nástroje už nelze použít a jiné se velmi rychle opotřebovávají. Klasický děrovač je vyroben z tenkého plechu. Ten je navinut, zkružen na základnu, tvořenou z kulatiny, která určuje průměr děrovače. S kulatinou , která onen tvar drží, je nástroj vložen do držadla. Používá se většinou materiál shodný s materiálem na výrobu vykrajovátek. Co možná nejtenčí, aby byl ostrý, ale ještě pevný, aby dokázal držet tvar. Takovéto děrovače se používají k výrobě kruhových otvorů různých průměrů. Pro speciální tvary otvorů se dělají i speciální mechanická vykrajovadla. Jinak se používají nože. Pro kruhové otvory se používají i klasické vrtáky. Práce s nimi ovšem vyžaduje čas a trpělivost. Výroba velkého množství děr touto metodou pak vyžaduje držadlo nástroje, které zamezí brzkým otlakům. Vrtáky lze použít i na úplně uschlý střep, ale je to dřina a nástroj je potřeba velmi často dobrušovat. Je taky lepší používat houževnatější materiály a lepší úhly broušení, které se používají pro vrtání nerezi. Do měkčích materiálů lze použít vrtáky na dřevo, ale děrovač je rychlejší a určitě i levnější. Lze vyrobit i speciální, třeba závitové otvory. To už ale vyžaduje velké zkušenosti a cit.
Razítka lze vyrobit z tolika materiálů, co jsme jen schopni vymyslet. Velmi vhodným materiálem je ovšem lino. Pomocí linorytu, lze připravit i velmi jemné dekory a takto připravená razidla mají i dost dlouhou životnost. Lze vyrobit i válečky, které po umístění na osku, umožňují plynule dekorovat rotační nádoby. Tupovadla jsou nástroje, která ještě patří k razítkům. Ovšem je u nich vyžadováno mnohem lepší savosti. Používají se především houbičky. Lze použít i některé štětce. Dosti vhodným nástrojem je látkový tampon. Ten může být naplněn materiálem, co podpoří požadované vlastnosti a přesto se nepřilepí.
Jako tupovadlo se dá použít i Kulmík. Je to houba přidělaná na konci dříku. Třeba na konci bambusu. Tento nástroj se používá především k vybírání vody z úzkých nádob. Z nádob, kam se při točení, ale i jiném druhu sestavování, už nedostaneme rukou. Je potřeba , aby ona použitá houba byla maximálně savá. Nejlépe je umístit dřík do středu houby, což umožňuje snadné ždímání.
Pro takovou operaci se dají použít i některé štětce. Ovšem taková činnost je nešikovná a zdlouhavá. U štětců je třeba věnovat největší pozornost jejich chlupům. Pro různé techniky jsou vhodné úplně jiné nástroje. Štětce nabízené v papírnictvích se hodí tak akorát na míchání, nabo oprašování. Pro malířské techniky je velmi rozhodující délka chlupu. Každý tvar je na něco jiného. A stejně tak i použitý materiál. Prostě štětcem na tlusté čáry se rozhodně nebude snadno psát jemné písmo. Dříve si hrnčíři štětce vyráběli sami. Používali chlupy z domácích zvířat. Nestačilo zvíře oholit a chlupy svázat. Každý chlup má totiž jiné vlastnosti. Podle vlastností se chlupy seskládávají. Na jednom štětci může být i několik druhů chlupů z několika zvířat. Používají se ostré neobroušené chlupy. Vousy, chlupy z uší a jiné štětiny. Správně sestavené chlupy se vloží do bambusového či rákosového, dřevnatého stébla a pok se pojistí nití a drátem. Tvar se dá ještě dodatečně upravit sestřižením. I dnes přes snahu vše přírodní nahradit dokonalými syntetickými hmotami, zůstávají ve větší oblibě štětce přírodní. Na trhu patří k velmi kvalitním štětce z kuny a veverky.
Při točení ještě nesmíme zapomenout na míry. Na měření výšky malých věcí se dá použít obyčejné kružítko. Někdo raději používá klasickou hrnčířskou míru, která je tvořena tyčí, na které se dle výšky nastaví špejle, která se pomocí otočení k točenému předmětu přiblíží. Ovšem takové zařízení zabírá místo. Při velkých věcech se někdy dokonce musí oddělat. Díky tomu, že existují i velká, zámečnická kružidla, s klasickou měrkou se už moc nesetkáváme. Pro měření průměrů se používají obkročáky. Takové měrky je snadno si vyrobit. stačí z nějakého plastu ( ale i jiných materiálů) si vyřezat tvar. Je potřeba mít vždy dva stejné protikusy. Ty potom svrtáme a sešroubujeme pomocí křídlové matky. Ta nám unožní míru nastavit a ponechat.
V dílně se hodí mít i kukačku. Takový nástroj má i dnes docela hodně využití. Není potřeba vyrábět žádné repliky indiánských kukaček nebo používat uříznuté rohy. Stačí v nejbližší drogerii zakoupit gumový balonek na klistýr. Ten už má i trysku. Ovšem ta se hodí jen pro některé husté materiály. Pro jemnou práci je potřeba si pořídit tenké trysky. Nejvhodnější jsou injekční jehly. Ty se vyrábějí v různých průměrech, což zvyšuje nabídku. Jehlu je potřeba zkrátit. Používal jsem 2 cm dlouhou. Nikdy jehlu nestříhejte. Zdeformovali by jste ji a pak nemohli účelně používat. Nejlepší způsob zkrácení je uříznout ji pilníkem. Při této činnosti nespěchejte a na pilník netlačte. Začistěte hrany, ať se potom zbytečně nezraníte. Jehlu je pro práci vždy potřeba utěsnit. Nejlépe kusem vlhké hlíny. To umožní plné funkční využití balónku. Pokud na něj budete při aplikaci jemně tlačit, budete tak ovlivňovat průtok hmoty, jehlou. Práce s kukačkou chce lehkou ruku. Prostě je potřeba dost cviku. Před započetím práce, si dobře přeceďte materiál. Zabráníte tím pak zbytečným nervům. Je dobré si k práci nachystat i drátek. Nejlépe včelařský. Tím se dá ucpaná tryska snadno čistit. Po zkončení práce věnujte vyčištění trysky větší pozornost, neboť staré materiály pak jinak drží a je s čištěním spousta zbytečné práce.
