Především pokud se rozhodneme pracovat s glazurami na hranici jejich možností, je vhodné používat pálící pomúcky. Pokud pálíme glazury v silnějších vrstvách, pokud glazury překrýváme přes sebe, nebo nanášíme ve více vrstvách, stává se, že ony vrstvy se po sobě posouvají, až tečou. Mohou stékat až tak intenzivně, že po výpalu je výrobek bez glazury a na plátu je přiškvařena louže z glazury. Tomu se právě snažíme předcházet již zmíněnými pomúckami.
Takové pomúcky mají spousty podob. V podstatě v každé dílně se najde nějaký ten zlepšovák či jinak neotřelý přístup. Nejsnazší je ony pomúcky si koupit. Prodávají se ve všech servisech pro keramickou tvorbu. Osobně jsem zkoušel jen ty z Úval u Prahy propec, ale myslím, že v nich nebude velký rozdíl.
Vzhledem k mé zálibě v nekomerčních praktikách ovšem volím alternativní metody. Podle zpúsobu a druhu pálených předmětú používám rúzné skupenství podložek.
Pod jednoduché předměty u kterých se neočekává úplné stečení, ale spíš se snažím předejít nechtěnému připečení. Takovému, ke kterému dochází spíše shodou náhod, než systematickým stylem tvorby. Tam používám podložky sestavené z kaolinu, oxidu hlinitého a pilin ze dřeva.
Míchám je v poměru 1:1:1
Taková hmota se húře zpracovává, ale její výhoda je v měkosti. Ona měká vypálená hmota se totiž docela snadno odbrušuje. Dá se i velmi snadno olámat, okolo výrobku a pak dobrousit. Olámané kusy se navíc dají opět rozdrtit a zamýchat do nových podložek.
Pokud na takovou hmotu zteče glazura, musíme postupovat velmi opatrně. Glazura totiž drží pevně na střepu, ale prostupuje i onou porézní podložkou. Proto je třeba při odbrušování postupovat tak, abychom onu silnou vrstvu odbrušované glazury neodlomili. Je lepší brousit jakoby směrem ke střepu a ne naopak.
K základnímu ořezu se hodí úhlová flexka s řezným kotoučem na kámen. Je mnohem citlivější než diamant a navíc se s ním dá i omezeně brousit. Ke konečnému dočištění se pak hodí klasická kotoučová bruska. Osvědčilo se mi používat brusku na pryžových nohách, neboť narozdíl od pevně přidělané, lépe tlumí vibrace. Rozhodně nezapomeňte používat i ochrané pomúcky. Odstřelení glazury od střepu není nic příjemného a oči jsou jen dvě. A ani plic není nazbyt a tak se jistě vyplatí použití respirátoru. Kolik je prachu byť jen z malého přípečku si jistě všimnete na samotném povrchu nádoby. Je na ní totiž patrný krakel, kterého si jinak člověk ani nemusí všimnout.
Další možností je výrobek podsypat. To se dělá oxidem hlinitým a kaolinem. Dá se použít i jiný žáruvzdorný materiál. Viděl jsem používat i cordierit. Otázkou ovšem zústává, jestli se bude dát takový připečený materiál odbrousit.
U věcí, kde se ztečení přímo očekává, se dá volit i metoda pálících podšálkú. Jedná se v podstatě o neglazované misky, které jsou ošetřeny nátěrem, aby se nepřipekly k plátúm a uvnitř jsou vysypány nějakým žáruvzdorným materiálem. Na ten se pak výrobek položí. Takový „prach“ se snadněji odstraňuje a i připečená glazura je snadněji odbrousitelná, než z podložkových destiček. Navíc jsou dokonale chráněny zakládací pláty.
Některé výrobky se záměrně pálí i na ležato, či jinak nakoso. Pokládají se buď na rúzné jehlany a hrútky, nebo třeba i na mušle. Těch se s oblibou využívá při pálení v ohni. Ze samotné mušle toho moc nezbude, ale otisk, který zanechá na výrobku, je vysoce estetickým faktorem . Takové techniky umožňují i zcela odlišný zpúsob práce s glazurou či popelovým náletem, než je většina českých keramikú zvyklá. Jedná se totiž o nedoceněný zpúsob tvorby a tak komerčně zavedeným dílnám dosti cizí. Je to spíše styl keramických studií a ateliérú, které tvoří opravdové umění, nebo touto formou pracují s klienty formou workshopú. Je totiž docela novým fenoménem taková soukromá výuka. Nebo i soukromá tvorba. Něco jako arteterapie či zpúsob kreativního využití času. Myslím, že je to velmi zajímavá příležitost pro autory, kteří nechtějí zklouznout ke komerční produkci a mohou tak zústat u opravdové tvorby. Ovšem nesmí být takový autor absolutní asociál, což se dost těžko hledá. Ale stejně jak dříve nechtěli keramici slyšet o internetu, tak brzy přijdou i na to, že bez výchovy svých zákazníkú to taky nepude.
Potom se bude mnohem lépe takové zboží i ctít. Lidé se nebudou bát oněch anomálií. Stejně jako u Raku je otisk kleští známkou řemesla, tak ani ony zabroušené a zaleštěné otisky, nejsou známkou nekvality. Lidé kteří tvrdí opak, totiž nechápou základní podstatu. Úmyslem a prioritou je totiž dosažení struktury a barevnosti povrchu. Získání přírodně přirozené jedinečnosti. Onen otisk je pak srovnatelný se sukem či léty ve dřevě, či s údery od kladiva na kovářském díle. Je známým faktem, že i klasické a luxusní porcelánové nádobí je dolešťováno.
Takové spárované zboží je v podstatě režné na svých styčných plochách a následně doleštěno. Tak proč se bát doleštěných stop po pálících jehlanech, když zbytek nádoby je prostě dokonalý? Navíc onen doleštěný prvek tvoří ten punc ……
