Zemité glazury – jejich základem je nízko tavitelný jíl nebo zemina, případně hornina s vyšším obsahem alkalických oxidů. Po výpalu jsou nejčastěji zemitě barevné, někdy i bílé. Jejich vlastnosti mohou být upraveny přídavky jemně mletého křemene, živce nebo barvících oxidů apod. Teplota výpalu se pohybuje většinou mezi 1 200 a 1 300 °C. Při drobném doladění se dá dostat na nižší, ale i vyšší teploty.
Tyto, takzvané Šlemovky patří hned po solných glazurách k tomu nejkvalitnějšímu, co keramické povrchy nabízí. Tyto glazury je nejvhodnější používat na světle se pálící střepy. Nejlépe se hodí na kameninu. Všechny glazury “temmoku” jsou v základě vlastně zemité glazury. Protože v základním provedení je většina šlemů nepěkně zbarvena, práce s nimi vyžaduje větší invenci. Hodí se glazuru obohatit o další příměsi. Jednak je většinou potřeba zesvětlit a popřípadě zvýraznit různé efekty. Často se používají hořečnaté suroviny, nebo i oxid zinku udělá své. Hodí se i použít kombinace a překrývání glazur.
Je potřeba si ale uvědomit, že samotný šlem, díky vysokému poměru alkálií a jejich vlastnostem drží na střepu lépe, než běžná glazura. Proto je potřeba prvně použít šlem a až pak přes něj jinou glazuru. S živcovými glazurami se dá dosáhnout krásných krakelů v překrásných vodních tónech. V opačném případě se šlem nasaje do glazury a od samotného střepu odchlípne i s glazurou. Šlemy se dají používat i na jednožárové pálení, tedy, bez přežahu. Šlemu se dá použít i na už vypálený střep. Většinou, jako jeden z mála materiálů, nepotřebuje pro takovouto aplikaci, přidávat lepidla.
Samotný výpal, je samotnou kapitolou pro sebe. Nejlépe je používat pece na dřevo a redukční prostředí. V elektrických pecích se hodí hodně větrat. Nezavírat komínky! Nebo se smířit s častou výměnou topných spirál.
Pakliže se rozhodneme pro tvorbu šlemových glazur, měli by jsme navštívit zpočátku nejbližší cihelnu. Každá cihlářská hlína se dá použít jako šlem. Ovšem pro dosažení pěkných povrchů, je potřeba vhodný materiál hledat. Pokud se hodláte vydat na lov šlemů, tak si nezapomeňte vzít kromě lopaty, krumpáče a batohu i sešit na poznámky. Pokud totiž naleznete třeba opuštěný lom, nebo i jinou skrývku, je velmi žádoucí, si naleziště zdokumentovat.
Nejdůležitější jsou vrstvy. Pokud totiž vezmete vzorek z nižší skrývky než naposled, můžete se dočkat dosti odlišných výsledků. Musíte si uvědomit, že takový materiál se v ložisku ukládal po spoustu let. Takže rozdíl jednoho metru, může znamenat i rozdíl nejednoho století. A věřte, že složení i příměsi za tu dobu, nejsou úplně stejné.
Mezi další pomůcky, které se při hledání šlemů hodí, jsou znalosti a vrták. Vrták na hlínu, se používá samozřejmě až v kombinaci se znalostmi. Lze jej koupit, nebo udělat. Koupit se dá jako vrták na plotové sloupky. Udělat se dá z trubky, na jejíž konec navaříme silnější vrták. Nad něj přivaříme nastřihnuté plechové kolo s náběhem, které bude zeminu nabírat a následně nám ji z vrtu pomůže i vyjmout. Na opačný konec navaříme trubku, tak aby vytvořila držadlo, kterým pomocí páky budeme moci vrtat.
Takový vrt je lépe dělat v místě pravděpodobného nálezu, než jen tak od „boku“. Místo se dá velmi dobře určit podle více činitelů. Nejjednodušší je opticky. To znamená, že třeba po orbě na poli, vidíme jinak zbarvenou zeminu. Pokud navíc některé vyorané složky hlíny mají zajímavé vlastnosti, tak je v jejich nejsilnějším místě výskytu, vhodné místo pro vrt.
Pokud máte vrták se silnějším plátem (větším průměrem) a možností nastavení hloubky vrtu, můžete získat dostatek materiálu pouze touto technikou. Pokud ne a vzorek je zajímavý, nezbývá, než kopat.
Dalším způsobem hledání, je použití geologických map. Cesta tímto směrem, je velmi zajímavá. Při studiu geologie si člověk uvědomí, že horniny v okolí do jisté míry mohou složení materiálu ovlivnit. Navíc koupě geologické mapy, je jednou z nejpříjemnějších investic. Kromě její takřka zanedbatelné ceny, kterou pozbudeme, získáme spoustu zajímavých informací a navíc nám způsobí nepodmíněnou zdraví blahodárnou vložku do naší práce.
Pokud přidáme ještě trochu romantiky a vyrazíme do jeskyň a štol, dostaneme se k velmi zajímavým a v průmyslu nejspíš nepoužívaným materiálům. Nevýhodou ve výhodě takto získaných materiálů, je velmi těžké zjištění, jejich složení. Zde je skoro nemožné použití segerových výpočtů.
Pro ladění materiálů a jejich úpravu se nejčastěji používá metoda pokus/omyl. Osobně používám šlemy velmi rád. Mám velice rád jejich dosti vysokou užitnou hodnotu. Ovšem jejich přirozená barevnost a struktura mne přivedla k jejich značnému upravování. Stává se mi, že poměr samotného šlemu v glazuře je mnohokrát menší, než 50% a to už nejspíš ani není šlem. Někdy ani takto získaný materiál neobsahuje ono potřebné množství alkálií a tak se jedná spíše o surovinu na engoby. A když ani na ty ne, tak třeba na pálící podložky do pece.
