Pro experimentální, či terapeutické účely je velmi zajímavé použití sagaru „naruby“. Sagar, kapsle nebo chcete – li mufle, se používá především na oddělení výrobkú od nečistot v pecním prostoru. Někdy i celé pece, tzv. muflové, jsou stavěny tak, aby byl tovar plně oddělen od zdroje tepla. Tím bylo dosaženo maximální čistoty prostředí v pecním prostoru.
Tento proces lze použít i obráceně. Mufle tedy múže chránit pec, před nečistotami, které by pec znehodnocovaly. Především se jedná o usazování sloučenin na topných spirálách.
Pro zájmové aktivity, kde není kladen dúraz na dlouhou životnost a opakovatelnost pálících procesú v mufli, si “ mufli “ múžeme sami vyrobit. Stačí si z hmoty, která vydrží vyšší teplotu, než na jakou chceme v sagaru pálit, vytočit, či vymodelovat nádobu. Musíme přitom myslet i na to, že ze hmota smrskne. Také při procesu hoření se mění povrch materiálu. Na takový proces se hodí i trocha prostoru. Stejně jako když zakládáme pec a přemýšlíme, jak asi budou kreslit plameny, stejně tak lze předvídat, jak bude prohořívat založení v sagaru. Jistě se hodí nějaké ty zkušenosti, ať už z výpalu ve dřevě, pálením v pilinách, nebo raku .
(svidnicka věž, adršpach)
Ono je to stejný jako v celým tom životě.
( noc nad Adršpachem )
Ovšem někdy i samotná náhoda, dokáže vytvořit nádherné scenerie.
( vysočina)
( no není to pěkný? )
Je to stejné jako pohled na všechny přírodní výtvory.
( a pak že není o čem snít)
Musíme si uvědomit, že my sami, jsme jen nástrojem , který se může spolupodílet na tvorbě.
Můžeme očekávat, podporovat, divit se i radovat. Můžeme si hrát a radovat se. To je to nejcennější na celé tvorbě. Ovšem rozhodně to nesnižuje hodnotu onoho konečného předmětu – artefaktu.
Ten v sobě totiž koncentruje celou svou cestu. Nápadem počínaje, přes získání materiálu, všechny jeho přeměny až po cestu k novému majiteli. Jedná se sice o krapet rychlejší pouť, než předcházela vzniku třeba takových kamenných měst.
Ovšem přenést takový Adršpašský klenot do své sbírky, či na svou zahradu je dosti nereálné a navíc by to bylo velmi sobecké. Jenže krásný kus kameniny či porcelánu se v každé sbírce pěkně zabydlí, potěší oko mnohé návštěvy, okrásní nejedno zahradní zákoutí, podtrhne osobitý vkus majitele.
Přitom stejně jako onen skalní velikán, umožní každému přihlížejícímu, aby se klidně ponořil do fantazie, vzpomínek či snění. Z každého poctivého, přírodního materiálu, se totiž dá neustále čerpat mnoho pozitivní energie.
To je jedním z problémů tohoto krásného řemesla či umění. Český národ to bohužel z většinové části ještě nepochopil. Kouká sice třeba na japonce, jak si žijou, ale bohužel vidí jen ten povrchový balast. Zapomíná na vnitřní krásu a čistotu. Těžko se totiž provozuje harmonizace duše při šálku vyrobeném na automatické lince, s tvarem bez nápadu i emoce a povrchem bez náznaku života. On svět bez bakterie – nic proti brefu či domestosu – je totiž taky svět bez života.
Naplněním tohoto paradoxu je uzavření dalšího závitu spirály života. Lidé se kterými jsem se v poslední době při podobných zastaveních, jako je nějaký „experimentální“ výpal či jiná alternativní „zábava“ setkal, se totiž velmi často rekrutují z řad lidí, kteří nějakým způsobem vybočili z přirozené cesty života. Dost často se jedná o bytosti, které mají mnoho materiálního, ale přitom jsou velmi chudí. Je ovšem velmi příjemný pocit, vidět takového ledového marketingového bosse, jak odhodí svá klišé, opustí svou nadřazenou tvář a rozplyne se jako malé dítě, nad krystaly vykvetlými pod nánosem popela na maličké čajové konvičce. Vezme ji do svých rukou, které by ještě před nedávnem nebyl ochoten podat té „retardované“ dívce , natož se s ní bavit. Ovšem on ji tu konvičku podá a s láskou v očích se s ní dělí o své pocity. I ona odhodí stud , strach a respekt. Otevřeně se raduje. Lepší náboj arteterapie se jen těžko jinde hledá.
Čas, který člověku umožní si uvědomit, že je jen kapkou v oceánu, stejně hodnotnou a důležitou, jako všechny ostatní, ale přitom jedinečnou. Je to čas, který je jistě naplněn, který jistě není jen zbůhdarma promrhán.
