Tradice a keramické řemeslo. Díl Davidovi

Toto již otřepané heslo, ale má své místo.Při rozhovorech s, troufám si říct, předními českými keramiky, jsem dospěl k názoru, že čas od času nechat nahlédnout pod pokličku některých dílen, nebude na škodu. Jistě se tím nezamezí neznalosti, ale snad se zvýší možnost, vyvrátit a objasnit , některé mýty. Ubudou zákazníci, kteří byť u vás nakupují i několik let, nyní zjistí, že se jedná o ruční, nikoliv strojovou práci? Pan Tvaroh nebude přesvědčovat, že je to opravdu ‚škrabaný‘ ručně, pan Terš nebude…, že je to fakt vytočený na kruhu rukama,Mirka Randová a Petr Novák, Duchkovi …atd, že to maloval sám mistr ohnivý plamen, který je třeba umět alespoň navádět, i já, že jsem to fakt jednotlivě vydlabal a vymaloval, nebo Lenka Šenauerová, že to opravdu nejsou obtisky, ale jednotlivé tahy štětce, nebo Hluštíci …že je to fakt malovaný štětcem, a další….. a další….., no a v neposlední řadě jistě i pan David. Pan David, je velmi otevřený člověk, s kterým je radost si popovídat a nejen o keramice, o čemž se múžete přesvědčit přímo u něj ve Štěchovicích.Pro ty, co tuto možnost nemají, jsem si dovolil, s vědomím autora, zveřejnit následující pohled: Tradice má jméno Hlínu člověk ztvárňuje a obdělává odnepaměti k obrazu svému. Ale ne každý ji dovede ztvárnit tak, aniž by jí cokoli ubral na původnosti – na užitku i na kráse. Jedním z míst, kde citlivé ruce dokáží spojit obojí v harmonický celek, je keramická huť rodiny Davidů ze Štěchovic, kde se již v páté generaci tradičním způsobem vyrábí jak odborníky, tak i milovníky vyhledávaná kamenina nebo jinak tvrdá pórovina. Štěchovickou dílnu založil Josef David (1833-1915) v roce 1864, když předtím se vyučil v nedalekém Šlemíně, kde se jako všude v kraji vyráběla měkká hrnčina – měkota. Měl vlastnost tvořivých jedinců, kteří se nespokojují s dosaženým, ale touží neustále po novém poznání. Tato vlastnost ho zavedla do dílny rodiny Klausů v Břevnově, kde setrval plných deset let. Z rodinných zpráv, které sepsal Josef Klaus (1857-1934), lze vyčíst, že předkové tohoto rozvětveného hrnčířského rodu přišli pravděpodobně z německých Bavor a usadili se v Kožlanech u Rakovníka. Jeden z potomků, Václav Klaus (1794-1865) začal v roce 1830 jako první ve středních Čechách vyrábět kameninové nádobí. Byl to určitě velice činorodý člověk, neboť během svého života stačil založit takových provozoven osm v Praze, a po jedné v Bechyni a v Chlumu u Třeboně. Po návratu do Štěchovic se Josef David rozhodl osamostatnit se. Podle získaných zkušeností si postavil kasselskou pec. Po drobných počátečních potížích se brzy jeho výrobky staly vyhledávanými i v dalekém okolí. Výhodou kameniny je, že střep je téměř neprosákavý a nádobí varné. Proto se mohl sortiment od počátku rozšířit. Je zaznamenáno, že se na přelomu století vyrábělo v Davidově dílně na 627 druhů nádob, nástrojů, hraček a ozdobných předmětů. Byly to především hrnce různých velikostí, kastrůlky, dušáky s pokličkou, sádláky, pekáče, bábovkové formy, mísy různých tvarů a velikostí, hrnky, kafáče, krajáče na mléko a smetanu, kádě na zelí a okurky, džbánky, korbely, holby, likérové lahvičky, velké lahve na petrolej, líh či karbolku, valchy, svícny, pokladničky (prasátka), květináče a květinové mísy (žardiniéry), nejrůznější vázy a mnoho dalších výrobků. Tajemství úspěchu při výrobě kameniny je ve správném výběru a přípravě použitých hlín, které musí vydržet vysoký žár. A vysoký žár určuje i barevnou škálu použitých povrchových úprav. Malba i glazování se provádí zasyrova (bez přežahu) a na jeden oheň. Tato technologie sice nedovoluje velký barevný rozsah, výrobky však působí velice přirozeně. Proto hlavní zastoupeni mají přírodní zemité glazury-šlemovky. Ty zajišťují hladký lesklý povrch, potřebný k funkčnosti. Část zboží se dodnes zdobí kobaltem a listový ornament, který se po generace vyvíjel, se stal neopakovatelný a stále velice žádaný. Dnes lze s jistotou říci, že se jedná o ojedinělou a skutečně značkovou keramiku. V kasselské peci se topí vyschlým nadrobno naštípaným jehličnatým dřevem, které dává dlouhý a čistý plamen. Výpal trvá přibližně dvacet čtyři hodiny (teplota dosahuje až 1400° C) a je provázen mistr František David ve své malé dílně vždy zvláštním napětím. Vždyť úspěch závisí na mnoha okolnostech – mezi závažné patří i prudká změna počasí. Vzkvétající dílnu převzal kolem roku 1905 syn Rudolf David (1878-1959), kterému se záhy dostalo i velkého uznání. Na výstavě řemesel ve Zbraslavi v roce 1906 obdržel čestnou cenu tehdejšího ministerstva obchodu. A malované džbánky z jeho dílny se objevily na nejednom obraze kytic malíře Václava Špály, který si je při pobytu ve Štěchovicích oblíbil. Nedlouho před druhou světovou válkou převzali chod dílny synové Rudolfa Davida Josef (1909-1984) a František (1911-1992). Tak, jak si to žádala moderní doba (levné smaltované nádobí a spotřební porcelán), přeorientovali většinu výroby na dekorativní zboží. Tím se produkce dílny stala umělecko-řemeslnou bez ztráty funkčnosti a užité hodnoty. V té době se jejich výrobky prodávaly v největších pražských obchodech – Rott, Diamant, Krásná jizba a jejich keramika se objevovala na všech výstavách užitého umění té doby. Keramická huť, která dostala nový název ‚Bratři Davidové – keramika‘, se slibně rozvíjela. Po válce se začalo uvažovat o rozšíření výroby, přišel však únor 1948, a s ním velké změny. V roce 1952 převzala definitivně chod celého podniku Umělecká řemesla. Josef David, který zajišťoval především ekonomickou stránku, musel dílnu opustit. František David byl pro další chod dílny nepostradatelný a setrval v ní až do svého odchodu do důchodu. Postupně si zřídil malou dílničku u rodinného domku, a zde dále rozvíjel rodinnou tradici. Od počátku šedesátých let až do své smrti byl zastoupen na téměř devadesáti jak samostatných, tak i společných výstavách u nás i v zahraničí, a nejednou oceněn významnými cenami. Jeho dílo je ve sbírkách mnohých muzeí, (např. Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Jílovém, v Roztokách či v Kulturněhistorickém muzeu ve Stralsundu) a jeho velké realizace zdobí nejedno veřejné prostranství. V roce 1991 byl dům s dílnou v rámci restituce vydán synům Josefa Davida, Ing. arch. Josefu Davidovi, (nar.1947) a Václavu Davidovi (nar.1949). Po nejnutnějších opravách byla dílna v roce 1992 uvedena do provozu pod vedením Václava a jeho syna Martina (nar. 1971). Je potěšitelné, že dnes vyrábí opět pod zavedeným názvem téměř úplný původní sortiment, a jejich zboží můžeme obdivovat v některých vybraných obchodech.

Nejlépe ale vše uvidíte a nakoupíte přímo u nás, ve Štěchovicích, s odborným výkladem pro krásnou věc zaujatých tvůrců.

Napsat komentář

sixteen + seventeen =

×
×

Košík