Pan Kusakabe je živý a příjemný človíček. Čiší z něj radost ze života, dění i práce. I přes naprostou neznalost cizího jazyka, je velmi zřetelné, že jeho radost i nadšení je nakažlivé.
První část této akce byla naplněna Kaligrafií.
Kromě samotného řemesla bylo ůžasné, pozorovat mistra, jak sedě v pro evropana nemožné poloze, uvolněně tvoří. Ze všech jeho pohybů bylo patrno, že ten člověk je navyklý na nám odlišnou pohybovou kulturu.Že pracuje nejen tělem, ale i duchem. V další části nám byla představena kniha, která jistě stojí za pořízení , nebo alespoň přečtení. I pro lidi, kteří zrovna neprožívají japonskou kulturu, je v ní spousta zajímavých postřehů. Ať už se jedná o pece či materiály. Velmi pěkně je tu znázorněno zamyšlení nad zakládáním zboží do pecí.
Je to velmi opomíjená záležitost, byť tak důležitá. Důležitá je v každé peci, pokud chce autor dosáhnout maxima, co mu materiál dovoluje. V peci na dřevo to platí mnohonásobně. Povídání o pecích bylo opravdu velmi zajímavé. Opět pro evropana trochu nepochopitelné, neboť takové pálení Anagamy 7 a více dní, je nepředstavitelné. Stejně tak i povrchy, takto dosahované, jsou opodstatněny odlišným kulturním chápáním.
Pan Kusakabe se podělil i o pár svých zálib. Promluvil o čaji a také o hvězdách. Ty jsou jeho velkým koníčkem. Ukázal, jak inspiraci z jiných oborů dokáže přetransformovat do svého řemeslného umění.
Velmi srozumitelně nám bylo přiblíženo ( hlavně díky překladu bratrů Seků ) z čeho vychází styl jeho práce. Svou práci nám i předvedl. Mezi jeden z velmi zajímavých postřehů, bych zařadil samotné točení. Točí se z velké hroudy.
Z té se výrobek po vytočení odřízne a pokračuje se dál.
Točí se proti ruce. Ovšem přetáčení je už stejné jako u nás. Tato teorie vychází z principu vedení spirály při točení. Po otočení výrobku dnem vzhůru se totiž spirála zrcadlově obrátí a tak japonci prostě přepnou opačný chod kruhu. Ony i hrnčířské hmaty stojí za zhlédnutí. Jsou tak nějak obrácené.
Byli jsme seznámeni s některými základními tvary tradičních japonských nádob. Převážně se jednalo o nádoby používané při čajových obřadech, k pití saké či budhistických misek na „milion věcí“. Pohled na tento styl tvorby při pochopení jeho kořenů tak člověku odhalí krásu dokonalosti v nedokonalosti.
Poodhalil nám princip Vabi-Sabi = starý -křehký…. Vysvětlil princip Yohen = nahodilých efektů…. A taky přiblížil, že v japonsku nemají „jen nedokonalou“ keramiku, že v centrech jako je Bizen, Šikaraki a další, je možno spatřit mnoho rozmanitých stylů. Podiskutovali jsme drobně o směřování řemesla a popili čaje.
Završením předvádění na kruhu bylo přetáčení. Narozdíl od nás se v japonsku přetáčí měkčí zboží a spíše než očka se používají dřívka a kamínky. Samo, že jen pokud tvoříte v podobně přírodním stylu, jako pan Kusakabe. Ono takové přetáčení totiž ukazuje mnohem více na řemeslnou zdatnost autora, než točířská tvorba.
Ta v takovémto stylu, preferuje totiž trochu jiné atributy. Nejlépe to mistr vystihl jednou bajkou, kterou nám popovídal….
