K liturgii, ale i mimoliturgickému životu církve neodmyslitelně patří světlo. V podobě zapálené svíce, ohně či hořící olejové lampy se s ním setkáváme při nejruznějších příležitostech – svíce na oltáři, věčné světlo před svatostánkem, velikonoční oheň a paškál, hromničky… Jaký je puvod a účel těchto zvyku? Slouží svíce jen jako dekorace k umocnění slavnostního rázu bohoslužeb ?
Dialog člověka a Boha v liturgii se uskutečňuje prostřednictvím vnějších, smyslum přístupných znamení. Patří mezi ně tělesné po stoje, úkony, slova a nejruznější hmotné předměty (přírodní prvky, liturgický prostor a jeho vybavení, liturgické nádoby a oděvy) . Jsou používány ruzným zpusobem: jako symboly (kadidlo je např. symbo lem modlitby), jako látka svátostí a svátostin (např. chléb, víno, voda, olej) a také jako nástroj k navození či vyjádření vnitřního stavu člověka (pokleknutím se např. naznačuje pokora a úcta; označení popelem je znamení pokání).
Jedním z nejstarších a nejrozšířenějších přírodních symbolu v liturgii je světlo. Hořící svíce, pochodně či olejové lampy používali při svých bohoslužbách již první křesťané, zpočátku však pouze z praktických duvodu – bohoslužby se totiž konaly v noci nebo v časných ranních hodinách. První zmínky o symbolickém významu světla nacházíme u sv. Jeronýma (342-420); světlo se jako symbol začalo používat při čtení evangelia a při uctívání ostatku mučedníku. Teprve na přelomu 11. a 12. století se světlo objevuje na oltáři; do té doby se svícny umisťovaly kolem oltáře a lampy se zavěšovaly nad oltářem anebo před ním. Nejstarší zprávy o věčném světle hořícím před svatostánkem pocházejí z 13. století.
Symbolika světla v liturgii vychází především z biblické tradice. Ve Starém zákoně je světlo symbolem živého Boha; je odleskem jeho velebnosti, pláštěm, do něhož se Buh halí (Ž 104, 2), slouží při popisu Božího zjevení: hořící keř při zjevení Mojžíšovi (Ex 3, 2), ohnivý sloup předcházející Izraelity (Ex 13, 21), oheň sestupující na Sinaj (Ex 19, 18) apod. V Novém zákoně je Buh nazýván světlem (1 Jan 1, 5), jediným nesmrtelným, který přebývá v nepřístupném světle (1 Tim 6, 16), světlem, které bude ozačovat nebeský Jeruzalém (Zj 22, 5). Světlo je také symbolem Ježíše Krista, který je světlo světa (Jan 8, 12; 12, 36) a světlo pravé, které osvěcuje každého člověka (Jan 1, 9).
Použití světla jako symbolu v Písmu i v liturgii je odvozeno z vlastností světla a jeho zdroje. Světlo člověka oslňuje a zahání temnotu, proto muže naznačovat přítomnost Boží. Světlo odhaluje skryté věci a umožňuje vidět je v pravé podobě, proto je symbolem Krista – Pravdy, který nám v evangeliu dává poznat pravdu. Vedle toho je světlo také nezbytnou podmínkou našeho pozemského života , v liturgii tedy ukazuje na Krista, který nám dává život věčný. Světlo vyvolává vznešený dojem, potěšuje a přináší radost. Je tedy znamením radosti, ke které nás povolává Buh. Světlo, to je také den a bdění, a jako takové je symbolem modlitby a pozvánkou k ní. Vedle světla je oblíbeným symbolem i sama hořící svíce, jež se skládá ze dvou částí: vosku a plamene, naznačujících hmotnou a duchovní skutečnost. Stala se proto symbolem Krista, který je pravý Buh a pravý člověk. Plamen je znamením Kristovy božské přirozenosti, vosk, který se při hoření ničí a stravuje, symbolizuje Kristovo obětované lidství. Lampový olej je zase obrazem milosti a Ducha svatého.
Svíce nebo lampy umístěné na oltáři symbolizují Kristovu přítomnost v mešní oběti a zvýrazňují symboliku oltáře, který je znamením Krista a jeho oběti na kříži. Při čtení evangelia připomínají svíce Boha, s kterým se setkáváme v jeho slově – ‚Slovo Boží je pravé světlo‘ (sv. Augustin). Věčné světlo naznačuje přítomnost Nejsvětější svátosti ve svatostánku a je vyjádřením naší úcty k ní. Svíce hořící při udělování svátostí ukazují na Krista, neviditelného dárce milosti. Křestní svíce zapálená od paškálu symbolizuje křestní milost a nový život, který pokřtěný přijal od vzkříšeného Krista. Svíce na hrobech vyzývají k modlitbě za zemřelé a jsou znamením naší prosby: ‚věčné světlo ať jim svítí‘. Zapalování svíce před sochami nebo obrazy Panny Marie a svatých je projevem zbožné úcty spojené s určitou obětí a prosebnou nebo děkovnou modlitbou . Významné místo v liturgii má také paškál, velikonoční svíce, jež je symbolem vzkříšeného Krista.
Hořící svíce nám navíc připomínají, že i my jsme světlo a máme žít jako synové (děti) světla (Ef 5, 8.9; Sol 5, 5). Že Buh nás povolal ze tmy k podivuhodnému světlu (1 Petr 2, 9), a že naše světlo má svítit lidem a k Boží slávě (Mt 5, 14-16). Zvou nás k radosti a díkuvzdání:
‚Radostně děkujme Bohu Otci, že nám dal účast na podíle věřících ve světle; že nás vytrhl z moci temnoty a převedl do království svého milovaného Syna.‘ (Kol 1, 12.13)
Literatura L. Pokorný a kol.: Obnovená liturgie, ?KCH, Praha 1976 J. Foltynovsky: Liturgika, CMBF, Olomouc 1932 J. Studený: Křesťanské symboly, MCM, Olomouc 1992
