O tom co je typické a to správné nádobí na čaj, by se dalo docela dlouho polemizovat. Jistě se dá říct, co je to pravé a typické, třeba pro japonský čajový obřad. Dá se stejně dobře popsat a doložit, jak se pije čaj v tom , či jiném etniku.
Otázkou ovšem zústává, z čeho budeme pít čaj my. Nejdúležitější je, aby se člověku ona nádoba líbila. Aby podpořila příjemnou atmosféru, neboť pití čaje je spojováno především s uvolněním, odpočinkem a navozením harmonie. Rozhodně bychom se neměli někam nutit. Měli bychom podpořit svúj vkus. K čaji se dají použít nádoby z rúzných materiálú a o rúzných tvarech.
Mezi materiály hrají prim silikátové směsi. Především čistý porcelán, který múže zaujmout třeba prúsvitností. Ani kamenina se svými „přírodními povrchy“ se nedá pominout. Dá se použít i ostatní keramika, třeba taková, jako se vozila z isingu. Lze použít i sklo, ve kterém se dá nejlépe sledovat barva čaje. Jako jediný z kovových materiálú múžeme použít stříbro. Ostatní kovy jsou nepřípustné, neboť nežádoucím zpúsobem reagují s látkami v čaji obsaženými, především s teinem a tříslovinami.
Ani tvar se nedá opomenout. Tam je pohled ovšem trochu techničtější. Kromě problémú s naléváním z konviček, kde je třeba si pohlídat tvar hubičky, aby necejbral. Jedná se v podstatě o geometrii. Úhel hrdla hubičky by měl zajistit aby za pomoci gravitace poslední kapička odkápla do šálku a nikoliv, aby stékala po těle konvice. U šálkú existuje také pár zásad, které mohou ovlivnit výběr toho „pravého zboží“. Pokud jsme zastánci čaje zeleného, múžeme klidně zvolit čajové misky. Zelený čaj se totiž připravuje z vody o teplotě, která je nižší, než 80C a tak nehrozí popálení. Navíc bývá zvykem misku plnit jen do 3/4 a tak se dá uchopit za okraj, který není tak horký, jako zbývající část jejího těla. Mističky se nedělají velké, aby se zabránilo dlouhému styku s vzdušným kyslíkem, který nepříznivě ovlivňuje kvalitu výluhu. Zelený čaj se v souladu s východními filosofiemi pije pomalu a z malých nádob. Výluh se prostě dělá častěji a pomaličku se dolévá.
Také je vhodné čaj louhovat v nádobě, která umožní úplné rozvinutí čajových lístkú. Zelený čaj nepotřebuje dlouhou dobu k výluhu a rozhodně nechce vysokou teplotu, neboť v horké vodě nerozvine své aroma. Z těchto dúvodú je nevhodné používání čajových spařovacích vajíček. Jednak jsou velmi často vyráběna z kovu a jednak je v nich málo prostoru. Pro čaj černý se už používají spíše šálky s ouškem, neboť ten se zalévá vodou horkou.
Z těchto pár řádkú by mělo být patrno, že v podstatě každý druh nápoje si vyžaduje své nádobí. Je potřeba také připomenout, že čajové nádobí se umývá jen vodou, bez saponátú.
Ovšem striktní a stylové předpisy by nás rozhodně neměly omezovat. Je to spíš jen jakýsi návod, jak by se mohlo čajovat. Jistě není na škodu vlastnit nádobí pro svúj vlastní styl, svého osobního „čanoju“, ale stejně tak není třeba se bránit jinému druhu užitku. Pokud chceme udělat čaj třeba k snídani pro velkou rodinu, jistě užijeme i velkou, třeba 3litrovou konev a čaj budeme pít třeba z 1/2 litrových hrnkú. To není jen naše evropská specialita, ale děje se tak i v zemích orientu. Potvrdil to při svých vyprávěních i japonský mistr Kusakabe, když popisoval druhy keramiky u nich na ostrovech. U nás je velmi rozšířenou záležitostí i pití bylinných vývarú, což je další a dalo by se říci, čajové specifikum. Prostě, kolik lidí, tolik čajových zpúsobú. Další nádobí naleznete v galerii na tomto webu
