Vážení přátelé, nejsem hrnčíř. Díky pozůstatkům po rozvinutém místním hrnčířství v renesančním období, jsme zde v Semaníně mohli zřídit expozici semanínského hrnčířství.
Budu rád za jakýkoliv zájem o naši expozici, korekci či rozšíření závěrů, které jsem z archeologických nálezů laicky dovodil, nebo pochopitelně přímo za Vaši osobní návštěvu naší expozice. Zde jsou základní odkazy:
http://historie-semanin.webnode.cz/fotogalerie/ a http://www.muzeum-semanin.cz/virtualni-vystava.htm
Více o mých aktivitách:
Text o semanínském hrnčířství:
Tisíce keramických střepů ve výkopech v Semaníně jsou pozůstatkem kdysi vyhlášeného řemesla. Hrnčířství vzešlo z kvalitních ložisek hrnčířského jílu, těženého podle tradice mezi Salaší a Střelnicí směrem k Zádulce. Hrnčíři vyráběli především kuchyňské nádobí, jako jsou džbány, hrnce, pekáče, trojnohé rendlíky na otevřený oheň, mísy, talíře, hrnky, cedníky, pokličky. Dále zejména kamnářské kachle v rozmanité škále typů. Nalezeny byly též zlomky píšťalky, zvířátek, loutky, dýmek, zlomky včelařského kuřáku, zlomek tabulky s nápisem, tkalcovské přesleny a další. (((Kromě toho semanínští hrnčíři dodávali vodovodní trubky při stavbě západního křídla Litomyšlského zámku v roce 1579
torzo vodovodní trubky - výroba semanín cca 1580
(M. Skřivánek, Litomyšlský zámek ve svých počátcích, Litomyšl 1981). Většina semanínské keramiky je pochopitelně s nejlevnějším, režným, poměrně nasáklivým povrchem. Výrobky zušlechtěné proti nasáklivosti se vyskytují v menším množství.
Nejjednodušším opatřením bylo tzv. zakuřování, tedy probarvení nádob na konci výpalu za nedostatku kyslíku kouřem do šedočerna, čímž došlo k omezenému povrchovému ucpání pórů hrnčiny dehtem.
Některé takové zboží je navíc zdobeno „leskáním“, tj. na povrchu se kamínkem vykreslily lesklé linie.
Druhá skupina nejpočetnějších nádob je opatřena nejběžnější neprůhlednou žlutou až hnědou cíničitou glazurou, která je někdy zbarvená do zelena příměsí přepálených nadrcených měděných pilin. Glazura je zpravidla pouze uvnitř nádob. Vzácnější je malovaná keramika. Nejjednodušší typem je tzv. rýhovaný či vyškrabovaný dekor, kdy je do nádoby polité výhradně bílou engobou ještě za vlhka vyškrábáno geometrické zdobení – linie, oblouky či vlnovky. Toto zboží bylo v konečné fázi polito průhlednou olovnatou glazurou a znovu vypáleno. Náročnější variantou malování je keramika s bílou či hnědou engobovou polevou. Na tomto barevně sjednoceném povrchu je druhotně nakreslena kresba rostlinných, geometrických či „kroucenkovitých“ ornamentů, vůči polevě v kontrastních barvách – bílé, hnědé, černé, oranžové, zelené a žluté. Tyto kusy byly také nakonec polity průhlednou glazurou a znovu vypáleny (ačkoliv většina nálezů ze střepoviště pochází z nedokončených nádob a proto ještě glazuru a tím i konečnou barevnost nemají). Dekory z bílé engoby se však touto glazurou přebarvily nažloutle („lakovaný“ vzhled), tmavé dekory ještě více ztmavly apod. Pokud však byla do glazury přidána měďnatá moučka, došlo ke zčernání původně hnědého engobového podkladu nebo k zezelenání původně bílých engobových kreseb. Ojedinělé nálezy jsou zdobeny technologicky nenáročnější metodou „mramorování“ (též „třasakování“) – nepravidelnou do sebe částečně vpíjenou kresbou z více navzájem nepromíchaných bílých, tmavě hnědých a světle hnědých odstínů engoby. Tyto kusy zatím nebyly nalezené s glazurou, ale v konečné fázi jistě uplatněná byla. Používaly se také plastické typy zdobení, jako různé rýhování, vroubkování či nalepování dále zdobených pásků („řetízků“) na plášti nádob, opět nejčastěji s přírodním povrchem, nebo méně pod jednotnou zelenou či hnědou glazurou.
Kachle mají většinou neglazovaný přírodní povrch s obtisknutým motivem figurálním, rostlinným či geometrickým na klasickém kachli s rámem či bez rámu (zejména „tapetové“ vzory). Zřídka se nacházejí kachle s jednobarevnou glazurou, nebo s bílou engobovou polevou. Byl nalezen zatím jediný zlomek kachle (typ se středovým zrcátkem) s vícebarevnou malovanou výzdobou mramorováním. (((Semanínští hrnčíři jako robotníci litomyšlského panství dodávali své výrobky zejména na trh do Litomyšle, ale zcela jistě i dále. Byli sdruženi s litomyšlskými hrnčíři do cechu, ovšem nejstarší cechovní archivní údaje jsou až z roku 1653, kdy už byla sláva semanínských hrnčířů pomalu na ústupu. Období prosperity vrcholilo patrně v době 1500 – 1600, soudě dle kachlů, vyráběných z identických kadlubů v Semaníně a zároveň uplatněných na více šlechtických sídlech: hrad Polná, tvrz Opočín (muzeum Čelákovice), zámek Velké Losiny, tvrz Orlice u Letohradu. Podle legendy, zaznamenané např. Antonem Shmidem či obecní kronikou, si hrnčíři v Litomyšli naproti tehdejšímu okresnímu hejtmanství pronajali krám v domě kožešníka.
Semanínský zvon z roku 1609 má nápis o darování Pavlem Hanauskem. Ten měl být podle zmiňované tradice mistrem hrnčířského cechu. Železné srdce zvonu měl darovat kožešník, v jehož domě měli hrnčíři pronajatý krám. O Semanínu se proto říkalo, že má „hliněný zvon s kožešinovým srdcem“. Skutečnost, že venkovští nevolníci ze Semanína byli součástí litomyšlského hrnčířského cechu, není obvyklá, podstatou byla nejspíše kvalita semanínské hlíny. Z pozdějších archiválií vyplývá, že Semanínští nebyli plnohodnotnými členy cechu, měli označení „spolutrpění“. Patrně neplatili plné cechovní poplatky a nebyli u litomyšlských hrnčířských mistrů vyučeni. Pozoruhodné však je, že městských mistrů bylo v letech 1653 – 1835, pro které jsou zachované cechovní údaje, vždy do tří jedinců a to včetně litomyšlských předměstí. Naproti tomu semanínských hrnčířů je v roce 1649 hlášeno 12, odváděli roční daň 30 grošů. V roce 1674 bylo evidováno 8 hrnčířů, z nichž 2 byli sedláci a 6 chalupníci. Roku 1713 bylo dle Opatovské Rychtářské knihy v Semaníně hrnčířů 7. V období od třicetileté války do celospolečenské změny kolem roku 1850, kdy končí cechovní organizace řemesel, se hrnčířství na Litomyšlsku, mimo zmíněných nemnoho mistrů ve městě, soustřeďovalo výhradně do Semanína. Písemnosti hrnčířského cechu z let 1787 – 1810 v Litomyšlském archivu už ale ukazují na úpadek Semanínských hrnčířů. Pro roky 1785 – 1786 je v Litomyšlském cechu 22 mistrů. Ze Semanína jsou (upravená transkripce): Adalbert Beranek (č.p.82), Vencl Hajek (č.p. 45), Georg Hajek (č.p. 66), Johan Hajek (č.p. 83), Johan Hajek (č.p.9 ?), Aloisius Kaupa, vdova Kindlová, Anton Kindl – spolucechmistr (č.p. 42, přezdívka Cachtona = Cechmistr Anton), Josef Kaupa, Johan Kaupa (č.p. 44), Mates Kchesler a Franz Kchesler. Za nové mistry byli přijati: Anton Kindl, Johan Hajek a Anton Hajek (č.p. 15?) K tomu bylo v Semaníně 5 tovaryšů. Je uvedeno i několik dlužných poplatků za jmenování mistry, což naznačuje jejich finanční nouzi. Berní soupis 1654 uvádí hrnčíře: Mates Prax, Waczlav Thel, Philip Kindl, Urban Hozler, Beneš Kindl, Jakub Wystrašil, Waczlaw Hrnčiř, Pawel Přihoda, Stiastny Kaupa (Kuba?). Revidovaný soupis 1676: Mates Prax, Jakub Kindl, Adam Svoboda a Andres Kühnl (Kindl?). Nejstarší zaznamenanou indicií k hrnčířství je jméno Matuš Hrnčíř, uvedený za Semanín v urbáři Litomyšlského panství v letech 1548 – 1552. Soupis obsahuje celkem 22 jmen, povolání není uvedeno. Jména vypadají vesměs česky a vůbec se nekryjí se jmény v berním soupise roku 1654. Jméno „Hanousek“ se neobjevilo v žádné dochované písemnosti, zůstává pouze na zvonu k roku 1609. Nejvíce se mu blíží údaj „Lonasek“ v urbáři roku 1548, s druhým nejvyšším poplatkem v obci (čerpáno z opisu v obecní kronice = jméno může být zkomoleno). Urbář v témže roce zaznamenává povinnost Semanínských i Třebovských hrnčířů platit ročně 8 grošů za odběr hlíny na Zádolských loukách, poblíž Zádolského rybníka.
Posledním hrnčířem byl Franz Kindl z č.p. 4, který zemřel v roce 1873, jak uvádí semanínská obecní kronika. O velikonocích od něj děti dostávaly drobné hračky z vypalované hlíny
