Autor: V. Groh
Ve druhé části svého článku,
https://artkeramika.cz/keramicke-trhy-v-evrope/
bych se rád podrobněji zastavil u situace u nás doma.
Londyn - galerie Erskin, Hall & Coe, drive galerie Besson. Jedna
z nejprestiznejsich keramickych galerii na svete. V popredi na
kubusech keramika Gwyn Hanssen
Pigott - jedna sada cca 3-4 kusy stoji od 4500 do 6700 GPB /180000 -
250000 Kc/
Před dvěma lety jsem byl v Japonsku na konferenci o keramice požádán o příspěvek na téma situace keramiků v České Republice a dnes, když pročítám poznámky k tehdejšímu svému vystoupení, si bohužel uvědomuji, že se téměř nic nezměnilo. To samozřejmě nesvědčí v náš prospěch a i když se věci jistě samovolně pohybují, jde to u nás tak pomalu, že není zřejmé, zda jde o pohyb vpřed, či opačným směrem.
Podporu našemu činění ze strany státu, či nějakých dalších oficiálních struktur očekávat zatím nelze i když ve většině členských zemí EU taková podpora existuje a to se týká i komerčních – ziskových akcí. Britští keramici dostávají oborové granty, aby se mohli účastnit keramických trhů mimo Velkou Britanii – ve Francii i v Německu je tato podpora distribuována prostřednictvím silných oborových organizací – např. Ateliers d´Art de France atd. V těchto zemích si již uvědomili, že je lepší přispět na rozvoj i těchto menšinových profesí, než vyplácet možná mnohem vyšší částky na sociálních podporách. Jako vždy však vše souvisí se vším – u nás jsme se naučili hledat cesty k přežití pomocí tak zvaných „dalších cest“ – např. rodinných svazků – jeden z manželů má civilní povolání a druhý pak může být na volné noze, pomocí pedagogických činností v různých umělecko či řemeslně vzdělávacích zařízeních či v nejhorším pomocí dalšího „civilního“ zaměstnání – nic proti tomu, dělají to tak všude, ale u nás tímto systémem nevznikla silná skupina keramiků, jejichž ambicí by bylo důstojně se uživit svojí vlastní keramickou produkcí a kteří by tak mohli /v optimální variantě/ tlačit na stát, aby jim v této snaze pomohl.
Italie Faenza - celkem zajimava instalace francouzske uzite kameniny - tzv. domestic ware
Přestože máme u nás tři vysoké školy s keramickými obory a řadu kvalitních středních škol, do svobodných povolání přechází jen malé procento převážně středoškoláků – z absolventů všech tří vysokých škol bychom je spočítali jak se říká, na prstech jedné ruky. Většina vysokoškolsky vzdělaných keramiků považuje sebe sama spíše za designery a snaží se prosadit na tomto poli, po více či méně krátké snaze se designem uživit utíká z oboru do jiných profesí a pouze v několika lepších případech pokračuje v práci s keramikou či porcelánem ve volném čase – a tento obor se mu stává jen jakýmsi hobby – není hlavním zdrojem jeho obživy.
Nepočetnost a tím i slabost profesionální keramické obce ruku v ruce s velmi nizkou kupní silou českých zákazníků se pak promítá do všech problémů, které zde v této oblasti existují, počínaje neviditelností profesionálních kurátorů keramiky v muzeích zvláště umělecko-průmyslových, téměř až na čestné vyjímky neexistence galerií zaměřených na současnou keramiku – českou a potažmo evropskou či světovou a konče samozřejmě velmi omezenými možnostmi prodeje keramiky důstojnou formou / např. na kvalitních trzích či festivalech/.
Španělsko - Mont Blanc /Barcelona/ - instalace plastik britské keramičky Elanie Peto
Fakt, že jedinou keramickou akcí Umělecko-průmyslového muzea v Praze za posledních snad dvacet či třicet let byla výstava Pravoslava Rady s sebou nese i neinformovanost publika, nejen o estetice a filozofii této profese, ale i o technologiích a všemu co k tomu patří. Nedostatek komerčních galerií pak samozřejmě velmi omezuje možnosti prodeje kvalitní keramiky a snahy typu trhů v Kunštátě či Berouně v tom mohou jen těžko pomoci. Navíc se zdá, že ani takovéto ambice nemají.
Zastavme se tedy u těchto našich asi nejznámějších keramických akcí a zkusme je srovnat s trhy v zahraničí, tak jak jsem se snažil je popsat v prvním díle tohoto pojednání.
Royal College of Art v Londyne - misto konani jednoho z nejprestiznejsich trhu v Evrope - CAL- Ceramic Art London fronta u vstupu byla temer cely den prestoze vstupne je zde 12,- GPB /cca 500,- Kc/ Smysl vstupneho je zde však oddelit skutecne vázne zajemce o keramiku od pouhých "čumilu" rozhodne se zde nekoná žádna estráda ci hudebni produkce !!!
S kunštátskými trhy mám osobní zkušenost účastníka i posléze návštěvníka a zdá se mi, že akce má rok od roku mírně sestupnou tendenci. Rozhodně jsem přesvědčen, že ony tři důležité složky, tak jak jsem o nich psal v minulém příspěvku, zde nejsou v rovnováze potřebné k trhu srovnatelné kvality s trhy evropskými – mluvím zde samozřejmě o akcích, které tu schází a které bychom potřebovali. Kunštát se sám trochu devalvuje v očích určitých keramiků svým názvem „jarmark“ ale bohužel skutečně v posledních letech smysl tohoto slova naplňuje. Nemám nic proti řemeslným jarmarkům, ale je to jistě jiná kategorie akcí, než na které bychom mohli s klidným svědomím pozvat k účasti zahraniční keramiky, kteří jezdí na CAL – Ceramic Art London nebo Keramiktage v Oldenburgu.
Rakousko - Gmunden - exterierova expozice na tomto trhu celkem prumerne kvality
Trh zde funguje více méně jednostranně k saturaci městského rozpočtu – jak formou poplatků za místo či stánek, tak formou vstupného, které je mimo jiné odůvodňováno doprovodným pořádáním různých hudebních či estrádních produkcí , pro kvalitní trh spíše kontraproduktivních. Při již zmiňované slabé kupní síle českých zákazníků, tyto finančně vyčerpává, ještě než se ke keramice na akci dostanou.
Argument, že trh navštíví i zákazníci, kteří původně přišli jen na estrádu, nahrává spíše amatérským tvůrcúm laciných – upomínkových předmětů. Tlak na stále větší výtěžnost vede ke zvyšování počtu prodejců, což je téměř vždy spojeno s poklesem kvality a vede k nemožnosti se v tolika stáncích orientovat.
CAL - Ceramic Art London - stanek nemeckeho keramika Uwe Loellmanna
Ve spojení s nepromyšlenou dramaturgií /kdo bude vedle koho, podle prezentovaných věcí/, toto vede k rychlé únavě návštěvníků, a musí se pak nutně projevit v prodeji.
Nicméně akce z hlediska pořadatele funguje uspokojivě a není třeba její pravidla měnit – což jsme pochopili z jednání, které jsme iniciovali před zhruba dvěma či třemi lety, kdy kunštátskou radnici navštívil jeden z otců a organizátorů „Svazu evropských keramických měst“ pan Charles Filit z Francie s cílem připojit Kunštát k této organizaci
CAL - Ceramic Art London - stanek britskeho keramika Tony Lavericka. Tony je ten chlapik v modre kosili
Podobný princip je podle mého názoru i hlavním problémem dalšího našeho trhu – Berouna.
Zde musím předeslat, že jsem se berounských trhů nikdy nezúčastnil, pouze jsem zde byl dvakrát jako návštěvník, nicméně sleduji průběžně webové stránky , kde jsou prezentovány všechny čtyři akce pořádané organizátory berounských trhů a vedl jsem i četné rozpravy na toto téma s několika zahraničními účastníky, kteří se zde v minulosti objevili.
Rakousko - Gmunden - jeste jeden pohled na stanky tohoto trhu
I zde spatřuji jeden z hlavních problémů v naplňování stalinského hesla „kvantita je kvalitou sama o sobě“ i když dle obrázků z pražského Pragointerieru je zřejmé, že organizátoři umí i kvalitnější expozice. V tak ohromném množství prodejců /přes 300 – což je více jak dvojnásobek největších evropských keramických trhů/, se velmi těžko dá udržet povědomí o každém jednotlivém stánku, což je myslím velmi důležité pro organizaci kvalitnějších akcí a na trzích kategorie „A“ je základním předpokladem jejich úspěchu. Z poslední návštěvy berounských trhů jsem si tedy odnesl poměrně nesourodé dojmy – na jedné straně nelze upřít snahu o inspiraci evropskými trhy – jako je soutěž, výstava, snaha o účast zahraničních keramiků atd. na straně druhé je zde celá řada věcí, které pak celkové koncepci trhů, podle mého názoru ubližují.
Důsledkem zmíněného množství prodejců je velmi nesourodá kvalita jednotlivých expozic – stánků, jsou velmi markantní rozdíly v prezentaci profesionálů, pro které je trh důležitou součástí jejich celoročního snažení a na druhé straně příležitostných amatérů, pro něž je účast pouze vitaná šance, jak si finančně přilepšit, setkat se zde s kolegy, ale jejichž ambicí není keramikou se živit na tzv. plný úvazek.
Jsou zde samozřejmě čestné vyjímky, ale ve výrazné menšině.
Rozmístění prodejců se mi zdá velmi nahodilé spíše na principu – kamarádi budou vedle sebe, čímž se možná nechtěně kumulují vedle sebe stejné či podobné technologie – celé to pak připomíná školní jídelny za komunistické éry, kde tzv. UHO – univerzální hnědou omáčku, zde nahrazuje univerzální hnědá glazura – sám jsem na jednom místě napočítal dvanáct stánků vedle sebe s touto produkcí. Celkově to v tak velkém množství účastníků snižuje orientaci zákazníků a působí únavně.
Dalším problémem berounských trhů je z mého pohledu poměrně velké množství prodejců z jiných oborů – čepice, tašky, sklo, kůže dokonce boty atd.
Nejsem si jist, zda tyto věci patří na keramické trhy a nikde v Evropě jsem se s timto jevem nesetkal, ani na trzích nižších kategorií. Hovořím zde samozřejmě o keramických trzích.
V Evropě je toto ošetřeno tak, že trhů „A“ i „B“ se mohou účastnit pouze profesionální keramici, kteří doloží svůj profesní statut – je téměř vždy dílem přihlášky k účasti na trhu, spolu s fotografií stánku – jak jsem již psal minule. Výsledkem je pak zcela jiný typ prezentace jejíž součástí jsou katalogy a publikace s články o vystavené keramice, materiálech jenž autor používá atd. Z vlastní zkušenosti vím, že takovéto informace jsou pro návštěvníky trhů velmi zajímavé a jistě rozšiřují znalosti publika o keramice – její estetice i technologiích.
Stánky pak jsou spíše jakési mobilní galerie, někdy i včetně nasvícení a nepůsobí dojmem trhů se zeleninou, kde hlavním účelem je vystavit na malé ploše co nejvíce produktů. Určitě důležitým prvkem je opět jakási vyváženost vlastní keramiky s typem prezentace – i na špičkových trzích se objevuje kvalitní užité hrnčířství, které má určitě jinou formu aranžmá než plastiky či dekorativní objekty a v takovém případě je jistá míra „lidové trhovosti“ jistě snesitelná, možná i žádoucí. Na našich trzích se bohužel setkávám spíše s případy, kdy celkem kvalitní věci jsou devalvovány špatnou prezentací, takže pak mezi horšími věcmi – též špatně prezentovanými zcela zapadnou.
Toto jsou myslím hlavní problémy, které jsou nejvíce viditelné při srovnávání zahraničních a našich akcí tohoto typu. Rozhodně netvrdím, že za našimi hranicemi je vše téměř geniální – určitě i zde narazíme na spoustu věcí hodných kritiky, nicméně je zde vždy vidět nutnost respektovat pravidla, zejména rovnováhu všech tří nosných složek fungujícího trhu, protože při jejím porušení se takovýto trh v několika málo letech zhroutí.
Rád bych, aby těchto několik tezí pomohlo – možná i prostřednictvím další debaty – uvědomit si a pojmenovat i ostatní problémy naší profese, a je jich určitě ještě dost, což by mohl být krok k pokusu o zlepšení situace.
http://www.studioporcelain.cz/
Takže to by bylo pár slov k tématu posledních článků:
https://artkeramika.cz/s-ceskou-keramikou-do-ciziny/
