Autor: p. přispivatel
**********************************
Podzim
roztrhl krajku
Vtiskl úsměv do rtů Tvých…
Ano, jsem básník, nejsem keramik, jsem milovník literatury, ale
neznám glazuru… přesto jsem našel odlesk poezie v portugalském šálku.************************************************************
Nejsevernější portugalský region Minho se díky své historické tradici dotýká mnoha uměleckých odvětví, která prošla za staletí lidskou rukou. Jedním z nich je i ,,terra queimada“, chcete-li keramika. V této oblasti leží také nejstarší portugalské hlavní město Guimarães, které si vybral za sídlo první portugalský král Alfonso Henriques a které později vystřídala ve vládě univerzitní Coimbra či do dnešních dnů kosmopolitní Lisabon. Nezapomeňme, jsme v první polovině 12.století a Portugalsko je silně pod vlivem křesťanství. A proto nesmíme opomenout skvost směrem na sever – město Braga s nejstarším arcibiskupstvím a nesmírnou zásobou kostelů, kaplí a církevních budov, které i v dnešní době odkazují na duchovní éter tehdejší doby.
Centrem naší pozornosti je však něco jiného – malé městečko Barcelos – známé především jako místo, kde se zrodila legenda o portugalském kohoutovi
* (O galo do Barcelos).
Milý čtenáři, zde na Tebe promlouvám já - text starý. Uveleb se, čti
a představuj si tuto pozoruhodnou příhodu. Kdysi dávno byl v již
zmiňovaném městě Barcelos spáchán zločin, nikdo však neznal odpověď na
otázku, kdo za něj ponese vinu. Podezření padlo na Galicijce, ačkoli
přísahal, že se ničeho nedopustil. V poslední den odsouzený nebožák
ještě požádal lid, zda by mohl spatřit soudce, který vynesl nad ním
rozsudek. Bylo mu tedy vyhověno. Zastihl sudího ve chvíli, kdy se mocný
chystal sníst kohouta. Galicijes se mu podíval do očí a hrdě pravil:
,,Jsem nevinen a ukáže se to ve chvíli mého oběšení, protože tento
kohout, kterého se chystáte sníst, vzlétne a obživne.“ Vzápětí byl
mluvka odveden na šibenici a sudí se pustil do jídla. Než však stačil
odříznout první sousto, ozval se třepot křídel. I zvedl se ze židle a
utíkal směrem k šibenici, jelikož kohout, který měl skýtat útěchu jeho
žaludku, vesele běhal si po dvorku. A tak soudce ospravedlnil nebohého
Galicijce a kohout se stal symbolem spravedlnosti.
* Barcelos zahalené v roušce legendy o opeřenci, však nabízí bohatství i z řemesla hrnčířského. V malém muzeu (O museu de Olaria) v historickém centru je možné nahlédnout prostřednictvím dobových fotografií do příběhů lidí spojených s touto uměleckou profesí.
K vidění jsou mimo fotografie i nejrůznější džbány, amfory, nádoby, misky, hrnečky či talíře. Portugalci se pyšní keramikou, která ve své receptuře skrývá přísady arabské i římské. Právě smíšení kultur je jedním ze základních obohacujících prvků, které dělají z portugalské keramiky zajímavý objekt všech badatelů a hrnčířů. Znalec si zde může prohlédnout velmi staré exponáty, ale také současné výrobky, které uspokojují nemalé množství turistů.
Zde, milý čtenáři, záznamy končí, zapsal jsem je já, Malý Princ. Zdá se to jen jako malá ochutnávka tak velkého bohatství. Nezbývá než zemi tak krásnou navštívit a prostřednictvím dnů minulých alespoň z části pochopit…
Co poradit hrnčířům českým? Sám nevím, jak jsem řekl, jsem básník, nejsem keramik… snad jen přísadu českou s tou portugalskou smíchat a čekat, co zítřek přinese nám…
Pavlína Juračková
